Podél Mohanu, Ohře a Labe

aneb podél řek mezi Frankfurtem a Prahou

Přípravy

Po loňském překonání toho nejvyššího, co je jen možné, jsme se rozhodli pro jednodušší dovolenou – pojedeme podél řek. A protože jsem od kolegyně slyšel, že je to kolem Mohanu moc pěkné, tak jsem získal základní řeku. Poslední dobou se nám líbí, když při dovolené jedeme směrem domů a tak počáteční město bylo jasné – Frankfurt a směr taky – proti proudu.

Vymyslel jsem, že by šlo od pramene Bílého Mohanu dojet po cyklostezkách až do Chebu a pak jet vlakem domů. A taky by ještě šlo navštívit Karlovy Vary. A tak se začala nabízet cyklostezka Ohře a tím i další řeka. Vyšlo to podle ní pěkně až do Roudnice a poslední etapa kolem Labe se už nabídla sama.

Rozplánoval jsem jednotlivé etapy podle měst, které jsme chtěli navštívit a všechny vycházely krásných 60 až 70 km. Problém nastal až z Karlových Varů, kde už trochu chybí města s ubytováním. A tak nezbývá než se na konci dovolené trochu zmáčknout.

Druhý problém nastal, když jsem začal hledat vhodné hotely a zjistil jsem, že se v Bambergu v sobotu pomocí bookingcomu neubytujeme. A tak se stalo, že se budeme muset zmáčknout i na začátku dovolené. Nakonec máme již čtrnáct dnů před odjezdem všechny hotely zamluvené.

Prolog

V půlce posledního týdne před dovolenou jsou dva svátky a tak máme dost času si připravit všechny věci, zabalit je do brašen, umýt a namazat kola, vyzkoušet naložit kola na nosič, usmažit řízky ... ty ale nakonec na cestu nebyly.

V sobotu vyrážíme poměrně brzo a celá dálniční cesta je v pohodě. „Stau“ bylo dost a dlouhých, ale všechny naštěstí v protisměru. Navigace ve Frankfurtu snadno nachází hotel, a i když jsme zde již po dvanácté hodině, tak nás v pohodě ubytovávají a my můžeme vyrazit do města.

Začínáme hned vedle hotelu zmrzlinou a u Alte Oper beef burgerem. Projdeme Goethestrasse, tedy nejluxusnější ulicí plnou butiků a drahých aut a dostaneme se k Main Toweru. Chvilku se zdržíme ve frontě před bezpečnostní kontrolou, ale po jízdě rychlovýtahem už můžeme obdivovat město z výšky více než 200 metrů. Zajímavé je také sledovat množství přistávajících letadel.

Pokračujeme kolem bývalé ECB až k Mohanu a proti proudu do starého města Altstadt. Asi nejhezčí částí je Römerplatz, který zdobí hrázděné domy a také radnice Römer, na jejíž fasádě jsou sochy čtyř římských císařů, mezi nimiž českého turistu zaujme socha Karla IV.

Na Hauptwache chvilku sledujeme a posloucháme závěr průvodu nějaké techno-hudební demonstrace, v podnikové prodejně si koupíme místní gumové medvídky, chvilku bloudíme, protože nemůžeme najít Börseplatz s místní burzou a nakonec se po Zeilu docouráme až na místní trh. Zde se ve velkém konzumuje Apfel Wein a tak neodoláme a taky si kupujeme po skleničce. No nevím, člověk se k tomu musí asi propít, nám to připadalo jako zkažený jablečný mošt.

Po skvělé večeři v italské restauraci uděláme ještě jedno kolečko kolem řeky a starého města a tím prohlídka Frankfurtu končí a unaveni jdeme spát.

Frankfurt am Main - Aschaffenburg (56 km)

(Celý den slunečno, vedro, fučí z jihu)

Ráno vyprovodíme synka, který odváží auto zpět domů a pak konečně vyrážíme do první etapy letošní cesty. Začínáme mírnou sjížďkou od hotelu k Mohanu a zase si musíme po roce zvykat na hodně těžká kola. Po chvilce na pravém břehu přejíždíme most a čeká nás 40 kilometrů asfaltové cyklostezky po břehu levém. Je zde docela živo – hodně cyklistů, hlavně na silničních kolech, běžců, chodců a překvapivě málo „pejskařů“. A všichni vědí, že se pohybují po cyklostezce a podle toho se chovají. A nad hlavou nám stále přistávají letadla, jedno za druhým, celých dlouhých 25 kilometrů.

První přestávku na pivo (povoleno 0,5 promile alkoholu v krvi) a Apfelsaftschorle děláme v Steinheimu. A protože cedule na cyklostezce lákají na „Altstadt“, tak si vytlačíme kola historickou bránou až na náměstí starého města, kde uděláme malé kolečko a obdivujeme první krásné hrázděné domy na naší dovolené.

Pokračujeme dále po levém břehu až do dalšího většího městečka Seligenstadt. Zde opět na chvilku opouštíme cyklostezku a jedeme do starého města. Je zde zase spousta hrázděných domů a velká basilika sv. Petra. Všechny kostely jsou zde jiné než u nás, většinou jsou jen skromně zdobené, s minimem zlata a klenba je často zakrytá stropem.

Kousek za městem přejíždíme po lávce na pravý břeh a tak opouštíme Hesensko a vjíždíme do Bavorska. Po této straně již dorazíme do dnešního cílového města Aschaffenburgu, které leží na úpatí pohoří Spessart a díky příjemnému podnebí má přezdívku bavorská Nizza. Těsně před cílem jdeme ještě na jedno a jeden. Místní pivo Schappe Seppel nepatří mezi mé oblíbené, ale jiné zde prostě nemají. Do města přijíždíme kolem Pompejana, což je vila napodobující antickou architekturu, a pod zámkem Johannisburg, který je celý z červeného pískovce. Na závěr nás čeká kratší stoupání od řeky do centra města.

V hotelu nejdříve sledujeme dojezd do Andorry na Tour de France, který vyhrál Tom Dumoulin a pak vyrážíme do téměř pustého města na večeři (číšník si při zmínce, že jsme z Prahy vzpomněl na Karla Gotta a rozněžnil se vzpomínkou na své dětství s včelkou Májou) a na procházku do centra a k zámku.

Aschaffenburg - Stadtprozelten (65 km, celkem 121)

(Celý den opět slunečno, vedro, stále fučí z jihu)

Sjedeme včerejší stoupání, přejedeme most, z kterého je asi nejhezčí výhled na zámek, a po levém břehu pokračujeme na jih. A protože z jihu fučí opravdu silně, tak je to chvílemi docela těžké, zvláště na otevřených pláních. Začínáme pěkně podél Mohanu, jen chvílemi si odskočíme do některých vesniček. Je zde také několik jezer, která slouží k rekreaci. Následně se k nám připojuje zprava dálnice, která otravuje hlukem.

Přijíždíme do Wörthu, pěkného městečka obehnaného středověkými hradbami. Vzhledem k častým povodním jsou městské brány doplněné o masivní železná protipovodňová vrata. Jedeme se podívat do centra na pěknou radnici a je zde i muzeum loďařství. Souvisí to asi s tím, že na druhém břehu jsou velké opravny lodí. Za městem také projíždíme velkým kempem pro obytné přívěsy, které jsou kolem Mohanu velmi rozšířené a oblíbené. Zdá se, že v Německu se nejezdí na chatu, ale do přívěsu.

Po pár kilometrech opět měníme břeh a vjíždíme do malebného městečka Klingenbergu. Projíždíme úzkými uličkami plnými hrázděných domů a v jedné z nich narážíme na pomník plyšového medvídka. Za městem se už na prudkých svazích začínají objevovat první vinice. Po dalším přejezdu Mohanu se nám konečně podaří narazit na otevřenou hospodu s výbornou gulášovou polévkou a konečně pitelným tmavým pivem. Na německé Montag Ruhetag si stále nějak nemůžeme zvyknout.

Následně přijíždíme do asi nejkrásnějšího městečka dne - Miltenbergu, kde jsou opravdu úchvatné hrázděné domy. Při projížděni se sice musíme vyhýbat několika japonským a britským výpravám, které zabírají vždy celou už tak úzkou Haupstraße, ale průvodci jsou na cyklisty zvyklí a vždy nám připraví uličku na projetí. Za městem se konečně vydáváme na sever a těšíme se z jižního větru.

Před další změnou břehu objevujeme malou cukrárnu a děláme si přestávku se zmrzlinou. Po pravém břehu nám již pak zbývá jen kousek do cíle etapy. Jedeme mezi vodou a kolejemi, které ve vesnici Stadtprozelten podjíždíme a čeká nás k penzionu asi půlkilometrová stojka se sklonem až 13 %. No, a protože je pondělí, tak žádná ze dvou hospod nemá otevřeno a my musíme pro večeři do Normy. Jdeme „zkratkou“ přes místní zříceninu hradu Henneburg, která je pustá a strašidelná a kde nás zastihne první a také poslední přeháňka naší dovolené. Kopec zpět do penzionu je těžký i pěšky, ale večeře na terase vše vynahrazuje.

Stadtprozelten - Lohr am Main (61 km, celkem 182)

(Celý den pod mrakem, neprší)

Ráno, těsně před odjezdem, mi padá telefon na noční stolek a už se z toho nevzpamatovává. Příště si musím vzít náhradní. Protože mám datový tarif, tak ještě rychle přehazujeme moji sim kartu k Zuzce.

Ostře sjedeme zpět k vodě a pokračujeme dál proti proudu. Jedeme v klidu a pohodě asi 15 kilometrů až do Wertheimu, kterému dominuje hrad vysoko na kopci. Přejedeme přes most a kousek se musíme vrátit na prohlídku starého města, kde je opět spousta pěkných hrázděných domů a kostel se zajímavou kombinací červeného a bílého kamene. Věž s hodinami má hodiny dvoje, kdy jedny – ty pro obyvatele hradu - mají jen hodinovou ručičku.

Na náměstí navštěvuji drogerii, kde si kupuji lepidlo a opravuji si odchlíplou tretru. Ani nevím, kde jsem si kus podrážky odtrhnul, ale možností při chůzi po kočičích hlavách bylo spoustu.

Při odjezdu ještě narazíme na značenou cestu na hrad a neodoláme. Vyjedeme/vytlačíme zase neuvěřitelnou stojku po kostkách a kocháme se panoramaty z hradního nádvoří a hradeb. Dolů sjíždíme raději po mírnější trase místního vláčku, který vozí turisty.

Dále pokračujeme po levém břehu Mohanu, který zde tvoří ostrou zatáčku, až za Bettinghem, kde zajíždíme do místního kempu na oběd. Podjedeme už po několikáté dálnici A3, po které jsme jeli do Frankfurtu a za Homburgem obdivujeme jednu z nejznámějších vinic Frank - Kallmuth. Ta leží v ohybu Mohanu, má až 80% sklon a je podepřena celkem 12 km kamenné stěny vysoké 2-5 m.

Po pár kilometrech zajíždíme do městečka Marktheidenfeld, kde prý stojí bohatě zdobený Franckův dům z období baroka. No nic moc, náměstí s hrázděnými domy a náhodně objevená zahrada se sochami byly hezčí. V Zimmern pak obdivujeme vysoko na druhém břehu krásný klášter, který jak se později ukázalo, není klášterem, který máme podle plánu obdivovat. Ten je až v Neustadtu, je z karolinské doby a za moc obdivu nestojí. Taky ještě chvilku sledujeme loď zajíždějící do zdymadla a pak už musíme opravdu spěchat do cíle.

V Lohru přejedeme most, snadno najdeme hotel, podíváme se na Saganovo druhé místo v dojezdu etapy a vyrazíme do města. Zase moc pěkné městečko se zbytky městského opevnění, starou radnicí, kostelem St. Michaela, strážní věží, rybářskou čtvrtí, mnoha hrázděnými budovami a zámkem pro Sněhurku. Na večeři, do restaurace v jednom z hrázděných domů, si dáváme dva tellery – fitness a grill. Po „lehké“ večeři musíme na ještě jednu procházku.

Lohr am Main - Würzburg (59 km, celkem 241)

(V noci prší, ráno je pod mrakem, ale nakonec svítí sluničko)

Od hotelu se přes most vracíme zpět na včerejší cyklostezku, po které pohodlně dojedeme do Gemündenu. Zde přejedeme nejdříve Mohan a pak řeky Saale a Mühlbach. Na skále nad městem je zřícenina hradu Scherenburg, jejíž vzhled ovšem poněkud kazí bílý „párty stan“. Přes pěkné náměstí se vrátíme zpět na cyklostezku, která je dále vedená mezi řekou a kolejemi.

Zase je to na pohodu až do Karlstadtu. Toto město bylo metodicky postaveno s téměř obdélníkovým půdorysem k obraně území. Ulice na Starém Městě jsou uspořádány podobně jako šachovnice, ale z vojenských důvodů nejsou zcela rovné. Na Haupstraße stojí zase mnoho krásných hrázděných domů a také mnoho stánků, které jsou však v tuto „časnou“ hodinu ještě zavřené. Naštěstí na druhém břehu je otevřený kiosek a tak se zařazujeme mezi další cyklisty a dopřáváme si občerstvení.

A pak už je to podél Mohanu jen kousek do Würzburgu. Než dorazíme do centra, tak projíždíme několik kilometrů po upravené náplavce, kterou tvoří obrovský park s cestičkami, cyklostezkami, hřišti, odpočinkovými místy, ale bez hospod. Po ubytování v hotelu vyrážíme na plánovanou prohlídku města.

Nejdříve krásnými zahradami vystoupáme na Festung Marienberg, která je dominantou města a je viditelná zdánlivě odevšad z Würzburgu. Původně byl na tomto místě keltský palisádový hrad. Dolů zpět k řece se dostaneme po vinařské cestě. Sklon některých vinic je hodně překvapivý a nedokážu si představit, jak zde někdo může pracovat. Dále vystoupáme po 352 schodech kolem zastavení křížové cesty k poutnímu kostelu Käppele. Křížová cesta je tvořena sochami v životní velikosti a je lemována platany. Cestou zpět k řece, opět po 352 schodech, se konečně zastavíme na jedno.

Dále pak pokračujeme přes most a parkem k nové univerzitě a kolem staré univerzity do zahrad Hofgarten, vytvořených u Residenz Würzburg, která je jedním z nejznámějších evropských barokních zámků. Pokračujeme do Starého města, kde stihneme ještě nakouknout do katedrály St. Kiliána, ale pak už jsou další kostely zavřené. Projdeme si končící tržiště, dáme si večeři a na starém mostu "Alte Mainbrücke" si – po vzoru mnoha místních – vychutnáme sklenici bílého vína Bacchus (Dionýsos, bůh vína a nespoutaného veselí) a také podvečerní výhled na navštívenou pevnost a poutní kostel.

Würzburg - Schweinfurt (102 km, celkem 343)

(V noci pršelo, dopoledne pod mrakem a zima, odpoledne sem tam slunce, fučí ze severu)

Dnes kvůli problémům s víkendovým ubytováním v Bambergu nejdelší etapa. Ráno přejedeme Würzburský „Karlův“ most a vydáme se po pravém břehu po větru na jih. Zde je na kraji města na nábřeží rovněž obrovský park, kde má každý směr cyklostezky vlastní asfaltovou cestu a chodci jsou úplně zvlášť.

Cyklotrasa dnes většinou vede mimo městečka a vesnice a tak do těch zajímavých musíme vždycky odbočit a po projetí se zase vrátit zpět. První je Eibelstadt, který má velmi zachovalé městské hradby s věžemi. Dalším městem, do kterého vjíždíme přes úzký jednosměrný most, je Ochsenfurt, jedno z nejstarších měst na Mohanu. Jedeme se podívat po Haupstraße až k nové radnici s měsíčními hodinami (orlojem) na věži, ke staroměstské radnici s pranýři a k jedné z původních bran. Při odjezdu nás dost zdrží objížďka rozkopaného nábřeží.

Po chvilce dojíždíme do dalšího zajímavého městečka Marktbreit, kde si nejdříve fotím nákladní jeřáb pro manipulaci se zbožím mezi řekou a pozemní dopravou z roku 1784 a pak se chvilku projíždíme úzkými uličkami města. Dalším městem, kam opět přijíždíme po starém mostě, je Kitzingen. Mělo zde být zajímavé centrum, ale nepřišlo nám to. Tak se alespoň jdeme podívat na pozdně gotický kostel svatého Jana s venkovními sochami a slavnou kaplí kříže. A taky si zajdeme k místním Italům na oběd.

Po dalším úseku po rovině kolem řeky, kde obdivujeme práci zemědělce s traktorem a vozíkem na navijáku na strmé vinici, přijíždíme do Dettelbachu. Ten ale rozhodně na rovině nestojí a tak musíme chvilku kola i tlačit. Je zde velmi zajímavě moderně upravený kostel. Za Dettelbachem opravují most přes Mohan a provoz řídí semafor. Pro cyklisty je ale vyčleněn úzký cyklopruh. V dalším městečku Schwarzach je další z podivných místních kostelů - tentokrát obrovských rozměrů.

Následně by bylo možné si cestu trochu zkrátit po lokálních cestách, ale nakonec volíme originální variantu po Main Radweg. A děláme dobře, protože projíždíme ostrovem vína, který je tvořený meandrem řeky a umělým kanálem Mohanu. Kraji dominuje vinohradnictví a v Nordheimu je jedno vinařství vedle druhého. Bohužel to máme ještě hrozně daleko. Podél kanálu přijedeme následně do Volkachu, který je jedním z center vinařské oblasti Frank a tady už neodoláme a na tržišti s kašnou si zajdeme na skleničku typické francké odrůdy - Sylvánského zeleného.

Zbývá posledních třicet kilometrů, které jedeme většinou proti větru. Ve Wipfeldu nás překvapí nutné využití přívozu, ale naštěstí nás „převozník“ bere hned – i když jedeme úplně sami. Pak ještě přes jeden kopec, kousek proti proudu Mohanu a jsme ve Schweinfurtu, neboli Svinibrodu. Podle Kosmovy kroniky české unesl roku 1021 z kláštera ve Svinibrodu český kníže Břetislav I. svou nastávající manželku Jitku. A také je zde největší světové vývojové centrum firmy SRAM. A večer pusto a prázdno.

Schweinfurt - Bamberg (60 km, celkem 403)

(Celý den pod mrakem a dost chladno)

Dnes je to taková transportní etapa. Cyklostezka vede mezi Mohanem a kolejemi a kupodivu to i docela ubíhá. První zajímavé městečko je až na 25. kilometru – Haßfurt. Do města i z města projíždíme věží s bránou a uprostřed je náměstí, na kterém je po ránu pár stánků místních farmářů. Při odjezdu ještě navštívíme Ritterkapelle, ve které je zrovna dnes na exkurzi několik tříd místní školy.

Dalším dnešním zajímavým městem je Zeil, které má jedno z nejkrásnějších malých franckých městských tržišť. Na nedalekém Marien Bergu je vidět Zeiler Kapelle, která je oblíbeným poutním místem. Bohužel spěcháme a tak nemáme čas na tuto zajížďku vyjížďku. Nakonec následuje únavný úsek vedle hlavní silnice se zajížděním do jednotlivých vesnic na trase.

Do Bambergu přijíždíme docela brzo a tak jdeme nejdříve na lehký oběd a pak hned vyrážíme na prohlídku. Bamberg leží na řece Regnitz a také na říčním kanálu Rýn - Mohan – Dunaj (do Dunaje kanál ústí u města Kelheim – viz etapa Bad Gögging–Regensburg z roku 2014). Začínáme na Horním mostě, ze kterého obdivujeme Starou radnici (Altes Rathaus), vystoupáme na náměstí Domplatz a projdeme císařským dómem - katedrálou s pověstným bamberským jezdcem a s dvěma oltáři. Pokračujeme Starým dvorem (Alte Hofhaltung) a růžovou zahradou v Nové rezidenci. Nakonec vystoupáme až na Michaelsberg, kde stojí původně benediktinský klášter a kostel sv. Michaela.

Sejdeme dolů až k Mohanu, kde znovu obdivujeme řadu domků na nábřeží, které jsme viděli už při příjezdu do města. Říká se jim Malé Benátky (Klein Venedig) a byly to domky rybářů a řemeslníků. Při dalším courání městem narazíme na pivovar, který vaří černé uzené pivo (Aecht Schlenkerla Rauchbier) a neodoláme. Při popíjení nás míjí průvod komediantů, kteří se účastní místních slavností. Trochu jak v Prodané nevěstě, jen medvěd chybí.

Přes Dolní most dojdeme ke kostelu sv. Martina, který má klenbu vymalovanou tak, aby vytvářela dojem kupole. Na náměstí Grüner Markt probíhá hlavní program slavností a jedním ze sponzorů je místní prodejce škodovek. Po večeři, opět u Italů, se couráme ulicemi a narážíme na další a další představení komediantů.

Bamberg - Altenkunstadt (79 km, celkem 482)

(Celý den slunečno, teplo)

Klášterní etapa. Ráno ještě nejdříve zajíždíme ke gotickému kostelu Matky Boží (Zu Unserer Lieben Frau), který jsme včera nějak opomněli navštívit a který má vedle vchodu přístavek s biblickou scénou zvanou Ölberg (Olivetská hora). A pak už nám nic nebrání vyrazit. Výjezd z města přes Hallstadt je dnes docela klikatý a tak je dobře, že navigace naviguje.

Celý den se pak motáme sem a tam mezi Mohanem, jezery a vesnicemi. Ale docela to dnes jede a tak po krátkém rozmýšlení neplánovaně odbočujeme k bývalému benediktinskému klášteru Banz na nedalekém kopci. Je to jen 3,5 km daleko. Prvních 2,5 km je však celkem po rovině, takže závěrečný kilometr nás dostane neuvěřitelným nepřetržitým stoupáním kolem 14 %. Klášter je obrovský s velmi zajímavým kostelem s místní variací na Poslední večeři Páně. Výhledy bohužel nejsou nic moc kvůli příliš vzrostlým stromům.

Sjíždíme zpět do termálních solných lázní Bad Staffelstein a snažíme se najít hospodu. Dojedeme až do samého centra, ale otevřené jsou jen kavárny-cukrárny a tak obědváme zmrzlinu. Po krátké rovině nás čeká další stoupání, k dalšímu klášteru, k bazilice Vierzehnheiligen (Bazilika Čtrnácti svatých pomocníků). Vnitřek baziliky je impozantní, ale není zde možnost detailní prohlídky, protože se zrovna koná mše pro postižené.

Následuje další pěkný sjezd zpět k Mohanu. A zase se motáme sem a tam mezi Mohanem, jezery a vesnicemi. Za Michelau se u jezera koná nějaká slavnost a tak zastavujeme, že si dáme něco voňavého. Při zastavení Zuzka došlápne přesně na hranu asfaltu cyklostezky, zvrtne si kotník a padá. Následky – bolavý kotník, bolavé koleno, modřina a uražené sedlo. A tak místo grilovaného masa, asi půl hodiny opravuji sedlo. Oprava byla splacena jedním pivem. Opatrně dojíždíme zbylých 15 kilometrů do hotelu, jdeme/pajdáme na opravdu výbornou večeři a spát. Uvidíme ráno.

Altenkunstadt - Bischofsgrün (65 km, celkem 546)

(Celý den pod mrakem, ale teplo)

Koleno, s podporou Brufenu, se zdá dobré a tak vyrážíme podle plánu. Nejdříve se musíme kousek vrátit zpět na cyklostezku, protože vhodné a volné ubytování bylo trochu mimo. Hned v prvním městečku Burgkunstadt zamíříme na hřbitov na kopci, kde je krásná kaple pěti ran Kristových (Fünf-Wunden-Kapelle) s dvoustrannou Madonou. Je zavřená.

Sjedeme tedy zpět na cyklostezku a začínáme se zase klasicky motat sem a tam kolem Mohanu. Před Kulmbachem se spojuje (pro nás tedy rozděluje) Bílý (Weißer) a Červený (Roter) Mohan a my dále pokračujeme k prameni Bílého. Kulmbach je známý zdaleka viditelným ohromným hradem Plassenburg a také pivovarem, který prý vaří pivo vynikající pověsti. A protože je hrad moc vysoko, tak jdeme raději ochutnat pivo. A na místní poměry je opravdu dobré.

Za Kulmbachem už se začínají objevovat i první nezpevněné cesty a především kopce. Před Himmelkronem nás čeká první docela dlouhý šotolinový výjezd a naštěstí i dlouhý sjezd. A v samotném městě nás ještě tahají z jednoho kopce na druhý. Za městem u dálnice máme výborný nápad, že si dnes zajdeme na rychlý oběd k McD. Ovšem stejný nápad mělo asi tisíc dalších Němců. V životě jsem neviděl u McD takové fronty.

V lázeňském městečku Bad Berneck zajíždíme až do centra, ale i v lázních hospody zavírají ve dvě hodiny a tak máme asi pětiminutovou smůlu. Za městem začíná poslední úsek naší cesty k pramenům Mohanu – desetikilometrová cyklostezka po zrušené železnici. Tentokrát samozřejmě opět nahoru. Sklon kolísá mezi 2 a 3 % a s těžkými brašnami, ke konci dne, to je docela těžké a únavné. Na konci železnice není kupodivu nádraží, ale otevřená hospoda a tak si můžeme před závěrečným stoupáním udělat přestávku.

Konečně Bischofsgrün, jediné klimatické lázně v Severním Bavorsku. Jsou zarámovány oběma nejvyššími kopci Severního Bavorska, Schneebergem (1053 m) a Ochsenkopfem (1024 m). Máme trošku problém s ubytováním, protože v hotelu je pusto a prázdno, ale nakonec to dobře dopadá a my můžeme vyrazit na večeři. Souboj vyvěšených menu vyhrává až čtvrtá hospoda – italská pizzerie s pravým Italem. Po večeři vyrážíme na procházku a snažíme se najít místní skokanský můstek. To se nám sice nedaří, ale zase víme, že hned ráno to nebude vůbec jednoduché.

Bischofsgrün - Cheb (83 km, celkem 629)

(Celý den teplo)

Měla to být taková lehká krátká etapa ... Začínáme, jak jsme už večer viděli, do zhruba dvoukilometrového kopce s průměrným sklonem kolem 8 %, podjedeme lanovku a pokračujeme po šotolinové vrstevnicové cestě až k nádhernému černému jezeru Fichtelsee. Do Tröstau pokračujeme docela hlubokými lesy a pak se vracíme zase na asfalt. Za Wunsiedelnem najíždíme na novou „Mostní cyklostezku Bavorsko-Čechy“, která vede až do Aše a má necelých 50 kilometrů. Mimo vesnice vede cyklostezka přímo po původním tělese železnice, ve vesnicích se trasa trochu motá.

Cyklostezka je naším směrem spíš z kopce a tak si to krásně užíváme a těšíme se na Selb, známý svou dřívější výrobou porcelánu, porcelánovou kašnou na náměstí a zvonkohrou z míšeňského porcelánu na radnici (22 zvonů). V hospodě, asi 5 kilometrů před Selbem, však zjišťujeme, že i když je Selb v itineráři, tak do něj vůbec dojet nemáme a že jsme si docela dost zajeli. Nakonec padne rozhodnutí, že porcelánový Selb vidět prostě musíme a tak ten kousek dojedeme.

Na náměstí u zmrzliny hledáme, jak minimalizovat škody a najít nějakou zkratku do Chebu. Nejdříve to docela jede a cesta hlubokými lesy po pěkných šotolinkách je zajímavá, i pokračování podél ještě mladé Ohře je dobré, komplikace však nastávají s blížící se hranicí, kde ještě jednou bloudíme. Najednou jsme ale v Čechách, kde nás čeká docela dlouhá cesta po silnici druhé třídy kolem vodní nádrže Skalka. U přehrady se dostáváme zase k řece a po nábřeží jsme za chvíli v Chebu.

Nejdříve dotlačíme kola na hrad, kde za chvilku zavírají. Přesto ještě stihneme navštívit na nádvoří patrovou hradní kapli sv. Erharda a Uršuly, která náleží k nejpozoruhodnějším dílům rané gotiky ve střední Evropě, i Černou věž s výhledem na město. Po ubytování a večeři pokračujeme na pustém náměstí prohlídkou Špalíčku (symbolu chebského náměstí tvořeného komplexem 11 domů rozdělených Kramářskou uličkou), Pachelbelova domu, kde byl 25. února 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna i dvou kašen. Ale nakonec nejzajímavější byl v chodníku zasazený kovový pás s vyraženou historií města od roku 1061 do dnešní doby.

Cheb - Karlovy Vary (67 km, celkem 696)

(Celý den slunečno, horko)

Výjezd z Chebu je poněkud náročný, protože jedeme pořád po hlavních silnicích a není zde žádné značení pro cyklisty. Ale trasu v navigaci mám z oficiálních stránek Cyklo Ohře a tak jí věříme. Asi po 5 km se konečně objevují první cykloukazatele a asi po 10 km najíždíme na krásnou asfaltovou cyklostezku, která meandruje spolu s Ohří. Za Mostovem projíždíme pozoruhodnou dvouřadou alejí památných stromů javorů mléč a u Kynšperku přejíždíme dřevěnou lávku, která je po českokrumlovské rechli nejdelší dřevěnou lávkou u nás – 63 m.

Po levém břehu pak pokračujeme ještě chvilku po pěkné asfaltce, za Dasnicemi překonáme mírný brdek, prohlédneme si z blízka elektrárnu Tisová, občerstvíme se ve vodáckém stánku a dorazíme do Sokolova. Za městem se cesta horší, ale zase je to vyváženo krásným okolím, kdy jedeme těsně podél řeky, která je zaříznutá v hlubokém úzkém údolí. Dojíždíme k Lokti, kde Ohře tvoří zajímavý meandr, takže do poslední chvíle nevíme, na kterém břehu hrad vlastně stojí. Nicméně stojí zatraceně vysoko nad řekou. Prý zde častokrát pobýval Karel IV. a dokonce odtud objevil dnešní Karlovy Vary, které se zpočátku jmenovaly Horké lázně u Lokte. My jsme objevili Hradní restauraci se skvělou kuchyní a nádhernými výhledy do údolí.

Asi 5 km po proudu překonáváme úzkou lávku zavěšenou na lanech a na druhém břehu se nám otevře nádherný výhled na Svatošské skály, romantickou skalní skupinu, která připomíná zkamenělý svatební průvod. A pak už je to jen kousek do Karlových Varů. Chvilku se motáme na předměstí a pak docela dlouho jedeme podél říčky Teplá, než dorazíme do hotelu.

Prohlídku města začínáme vedle Grandhotelu Pupp, kde je spodní stanice lanovky, která nás vyveze pod rozhlednu a následně zbaběle používáme výtah na rozhlednu Diana. Panoramata jsou úžasná. V restauraci Diana dáme jedno a vydáme se lázeňskými lesy ke Kamzíkovi. Cestou nevynecháme žádnou příležitost prohlédnout si lázně z výšky. Nakonec sejdeme zpět do města a projdeme si postupně všechny kolonády – Sadovou (secese), Mlýnskou (antické stavby), Zámeckou, Tržní a Vřídelní (funkcionalismus) – a na poslední chvíli se nám podaří koupit si teplé lázeňské oplatky (prodali nám je těsně před zavíračkou hlavně proto, že nejsme Rusové).

Na večeři jdeme do hotelové restaurace, kde je dnes večeře podávaná formou bufetu a tak můžeme ochutnat několik různých předkrmů, hlavních jídel i zákusků. Po večeři se jdeme ještě chvilku projít lázeňskými uličkami a večer zakončíme Aperol Spritzem v hotelovém baru. Dobrou noc.

Karlovy Vary - Žatec (82 km, celkem 778)

(Vedro, vedro, vedro)

Dnes přecházíme z cyklostezek na cyklotrasy. To znamená jízdu po silnicích různých tříd a neudržovaných polních a lesních cestách. Za Karlovými Vary je to dnes pořád nahoru a dolů a k Ohři se dostaneme až na 15. kilometru. Přejedeme ji v Radošově po pěkném dřevěném mostě a chvilku sledujeme její tok. V Jakubově pak nastává nejhorší úsek dne, který poznamenává i zbytek cesty kolem Ohře. Tříkilometrový úsek „chráněným údolím hadů“ po polňačce s vyjetými kolejemi od traktorů je ohraničený kopřivami, místy vyspravený makadamem a v lese plný louží a bahna. Zuzka většinu úseku za hlasitého nadávání na užovku stromovou tlačí, protože na kole s brašnami je prakticky nesjízdný.

Utrpení končí až ve Stráži nad Ohří. Dál pokračujeme po silnici zase stále nahoru a dolů. Když se znovu přiblížíme k řece, děláme ve vodáckém kempu alespoň chvilku přestávku. Zdá se, že Ohře je k vodákům mnohem přívětivější, než k cyklistům. Následuje prudká - opět kamenitá - stojka na krásnou vyhlídku na řeku a pak nekonečná rozbitá cesta spojující chatové osady s Kláštercem nad Ohří. Zuzka nemluví a začíná pochybovat, jestli to dnes dojedem. Ale kousek za městem se dostáváme na novou šotolinovou cyklostezku podél řeky do Kadaně, která končí přejezdem přehradní hráze a zajímavě vytvořenou cyklostezkou z na skále zavěšených železných roštů. Vzápětí narazíme na nový hotel s restaurací, kde se zastavujeme na oběd.

Za Kadaní plánovaně objíždíme nepříjemný úsek stezky po silnici druhé třídy. A taky to není úplně ono. Je zde velký provoz a stoupání jsou sice mírnější, ale o to delší. Naštěstí po chvíli odbočujeme k Nechranické přehradě, kde opět objíždíme těžký terénní úsek (chmelovelo) po hrázi přehrady a vedlejších silničkách. Hráz přehrady se zdá nekonečná – má 3280 m a je to nejdelší sypaná hráz ve střední Evropě. Náhradní silnice jsou pak tak neuvěřitelně rozbité, že byl možná objížděný úsek sjízdnější.

Nejhorší den dovolené zakončujeme nechutně prudkou stojkou po dlažbě na zcela pusté žatecké náměstí. Ubytujeme se, jdeme na večeři a projdeme si ještě jednou prázdné náměstí s hrobem nejstaršího pivaře, sloupem Nejsvětější Trojice, městskou radnicí s věží, chrámem Nanebevzetí Panny Marie, Kněžskou bránou, Žateckým pivovarem a nejmenší chmelničkou. Vypadá to, že večer je v Žatci zákaz vycházení.

Žatec - Roudnice nad Labem (65 km, celkem 843)

(Celý den pod mrakem, příjemně)

Taková spíš silniční etapa. Z Žatce odjíždíme po silnici druhé třídy a po 5 km odbočujeme na okresky. Konečně si můžeme zblízka prohlédnout chmelnice, které jsou pro Žatecko tak typické a mezi nimi si zpíváme úvodní píseň ze Starců na chmelu. Vždycky po pár kilometrech se cesta přiblíží k Ohři, abychom si připomněli, po jaké jedeme cyklostezce.

Za Březnem navštěvujeme archeoskanzen, ve kterém jsou rekonstrukce staveb z mladší doby kamenné až po slovanské osídlení. Pak už je to jen kousek do Loun. Do centra vjedeme Žateckou bránou a jdeme se podívat do chrámu sv. Mikuláše, ve kterém jsou impozantní oltář i křížová cesta vyřezány ze dřeva. Dál nás čeká zase dlouhých 20 km po silnici druhé třídy. Částečně to je po oficiální cyklostezce, částečně se chceme vyhnout polním a lesním úsekům. Naštěstí zde není moc velký provoz.

V Libochovicích nás začíná trochu strašit déšť a tak toho využíváme a děláme si přestávku na oběd. Dál pak pokračujeme zase po vedlejších silnicích a lesních cestách až do Budyně nad Ohří, kde se jdeme podívat na vodní hrad, kolem kterého už ale žádná voda není. Zde opouštíme cyklostezku Ohře a míříme do Roudnice nad Labem, kam už je to jenom kousek.

Po ubytování a sprše Zuzka ihned usne a tak se sám vydávám na jedno. Po návratu se podíváme na konec časovky na Tour a vyrazíme do města na večeři a procházku. Nejdříve navštívíme druhou nejníže položenou rozhlednu u nás (pouze 230 mnm) a kolem areálu Roudnického zámku (250 + 1) se vrátíme na Karlovo náměstí, kde stojí socha sv. Vojtěcha (českého biskupa z rodu Slavníkovců, který sice v Čechách unikl vyvraždění Přemyslovci, ale byl rituálně zabit na své misii v Prusku, protože nechal místním pohanům mýtit jejich posvátné duby). Pokračujeme dolů až k rudnému prameni, který vytéká z kláštera a po kterém je město pojmenováno a zpět se vracíme kolem Hlásky, která je jediným dochovaným pozůstatkem opevnění staré Roudnice.

Roudnice nad Labem – Praha (77 km, celkem 920)

(Celý den teplo až vedro)

Etapa je rozdělená na tři části – levý břeh, pravý břeh a opět levý břeh. Levý břeh je dobrý a naše trasa vede po cyklostezkách. Na pravém břehu žádné cyklostezky nejsou. Ale postupně. Od hotelu sjedeme až k Labi a po asfaltové cyklostezce se vydáme proti proudu. Zase si zavzpomínáme na cyklostezky podél Mohanu. Po chvilce se od Labe odkloníme, zamíříme do Račic a těšíme se na výhledy na veslařský kanál. Zklamání je obrovské, rozbitá polňačka plná výmolů a louží, drátěný plot a výhled na kanál zakrytý keři a vysokými stromy.

Kousek za kanálem ale zase vjíždíme na úplně novou část cyklostezky EuroVelo 7 vybudovanou z peněz EU, která nás dovede až do Mělníka. Přejedeme Labe, vystoupáme až na úroveň zámku a kocháme se výhledy na soutok kanálu, Vltavy a Labe. Vzápětí pak sjedeme zpět k řece (Zuzka sejde, neboť ji na stezce zarazí nápis „Jen na vlastní nebezpečí!“) a čeká nás 20 km hrůzy. Na „Polabské cyklostezce“ vyzkoušíme snad všechny alternativní povrchy kromě asfaltu – hlína, bahno, louže, šotolina, jemný štěrk, hrubý štěrk, malé kameny, velké kameny, velké kameny s velkými mezerami, dvě stopy vyjeté na louce, pouze jedna stopa vyjetá na louce. S brašnami na krosovém kole to je vážně utrpení.

Zpět na cyklostezku se vracíme v Kostelci nad Labem a jedeme úsek, který známe z Prvomájové padesátky. Labe opouštíme v Lázních Toušeň a domů pokračujeme po nově vybudované cyklostezce do Zelenče. Jsme už hrozně unavení a tak nám i jinak příjemné 3 % stoupání dělá problémy. Domů to je ale už jen kousek a tak si brzy na terase, po 920 km, užíváme Aperol Spritz.

Statistika

Na kole jsme ujeli 920 km v 13 etapách
Průměr na etapu je 71 km
Autem do Frankfurtu to je po dálnici 530 km

Závěr

Po loňských hornatých etapách jsme letos zkusili roviny, ale domů přijíždíme stejně unavení. Asi spíš záleží jen na počtu etap a ujeté vzdálenosti. Na rovině si totiž člověk vůbec neodpočine. Cyklostezka podél Mohanu je velmi pěkná, dobrý povrch a značení, krásná příroda a městečka. Cyklostezka Ohře není cyklostezka, ale pouze značená trasa. Výjimkou je úsek mezi Chebem a Karlovými Vary. Cyklostezka Labe se zas podobá té kolem Mohanu, ale některé úseky je nutné zcela vynechat.

Závěr Zuzky – už nikdy po českých cyklostezkách.

• Kolem Mohanu je překvapivě hodně kempů na přívěsy a zahrádkářských kolonií

• Na Mohanské cyklostezce jsme nejmladší a nemáme elektrokola

• Nejhorší v Německu je Montag Ruhetag

• Cyklostezka Ohře nám rozhodně neudělala dobře

Příští rok to vypadá na návrat do Švýcarska

Nahoru