Vzpomínková 2023

Praha – Vídeň (10 km, celkem 10 km)

Plánování letošní dovolené probíhalo docela dlouho, a konalo se ještě jen několik týdnů před odjezdem. Hlavním problémem při plánování byla doba strávená na cestě, ujeté kilometry, a nakonec i počet dostupných hotelů nebo penzionů v plánovaných místech pro přespání. Při plánování jsem totiž spojil několik tras, které jsme projeli již v minulosti a z toho i vzniknul název - Vzpomínková. Je ale pravdou, že většinu z dříve projetých tras jedeme v opačném směru. Nakonec to vychází na 23 dnů na kole a 5 dnů odpočinkových. I když odpočinkové dny bývají někdy horší, než ty na kole. A na poslední chvíli ještě kvůli různým závodům a prázdninám měníme den odjezdu z neděle na úterý.

Kola připravuji v sobotu, to znamená je umýt, vyměnit řetězy a brzdové destičky, nafoukat, namazat. V neděli předbalujeme a tak máme v pondělí nečekaně zabaleno už v sedm hodin. Budíček máme v úterý již v půl sedmé, jsme nervózní, a tak dorazíme na Hlavák hodinu před odjezdem vlaku. Číslo nástupiště se ale dozvídáme až čtvrt hodiny před odjezdem a vlak dorazí jen 10 minut před odjezdem. Naštěstí náš vagón je víceméně prázdný, a tak i když nám nalodění trvá dlouho, vše zvládneme včas. Cesta je v pohodě a do Vídně dorazíme jen s malým zpožděním. Vystupování je větší problém, protože musíme bojovat s nastupujícími, kterých je hodně - a my se musíme do vlaku pro věci vrátit třikrát.

Z nádraží do hotelu to máme přes půl města, ale prakticky celých 10 kilometrů jedeme po cyklostezkách bez chodců. Bydlíme ve starém známém hotelu na Grinzingu, a zase si říkáme, že je stále horší a horší a je potřeba ho vyměnit za jiný. Ale tentokrát byl výhodný pro směr naší cesty. Po ubytování vyrážíme do města na večeři a naším cílem je známý Schweizerhaus v Prátru a v něm pečené koleno a pivo. Cestou zpět do hotelu si ještě projdeme centrum Vídně, ale pak jdeme brzo spát, zítra nás čeká 80 kilometrů.

Vídeň – Kremže (82 km, celkem 92 km)

Z hotelu začínáme rovnou do kopce, řekl bych tak horská prémie druhé kategorie - celkem sedm kilometrů s maximem na 8 %. Cílem je Kahlenberg s pěknými výhledy na Vídeň. Docela dlouhým sjezdem dojedeme do Klosterneuburgu, kde se zajedeme podívat na místní klášter, pak ještě kousek klesáme ke kanálu a po několika kilometrech se dostaneme k samotnému Dunaji. Jedeme po asfaltové cyklostezce na hrázi a je to docela nuda, nicméně pro rozjezd s naloženými elektrokoly celkem vítaná. V protisměru potkáváme mnoho skupinek cyklistů většinou na stejně barevných kolech z půjčoven. V první otevřené hospodě konečně zastavujeme na pití a polévku.

Pokračujeme zase dlouho po hrázi, což je dáno tím, že jsme minuli elektrárnu. Vpravo voda, uprostřed asfalt, vlevo sypaná hráz. Následuje Tulln, město květin, které nás překvapí nádhernými květinovými záhony podél pobřežní promenády. Za městem nás od Dunaje zažene ústí řeky do vnitrozemí až k prvnímu mostu a zpět k Dunaji se pak vracíme docela dlouho lesy a vesnicemi. V jedné z nich je otevřený Gasthouse a tak si můžeme zase na chvilku odpočinout.

Vzápětí ale musíme zase od řeky kvůli zavřenému úseku cyklostezky. Jedeme po hlavní silnici a není to nic moc. Zpět se vracíme kolem nikdy nezprovozněné jaderné elektrárny Zwentendorf. Kousek za ní se do Dunaje vlévá řeka Traisen, kolem které jsme jeli v roce 2012, kdy jsme u Dunaje končili. Následuje další vodní elektrárna a další nudný úsek po hrázi. Ještě jednou se zastavíme na občerstvení a pak už nám zbývá jen kousek do cíle. Nemilé překvapení nás čeká u mostu přes Dunaj do Kremže, kde na most vedou z cyklostezky jen schody. Šestery! Postupně tedy s pomocí walk asistentu vytlačím obě naložená kola na most po nájezdech pro kočárek.

Pak už jednoduše dojedeme do Gasthofu, který je ale zavřený. Naštěstí jen nemá recepci, která je v blízkém hotelu, stejně jako zítřejší snídaně. A kola spí ještě o kousek dál v kleci na parkovišti. Dáme si sprchu a vyrážíme do města na večeři, do pizzerie. Pak následuje procházka hodně kopcovitým centrem Kremže, věž Steiner Tor, kostel Piaristenkirche, kryté schodiště ke kostelu St. Veit a dávná pevnost Gozzoburg. Po návratu do hotelu hned unaveni usínáme.

Kremže – Melk (25 km, celkem 117 km)

Dnešní etapa je rozdělena na dvě části, loď a kolo. A cestou jsme přidali třetí, zříceninu. Vstáváme už v půl sedmé a v sedm jdeme na snídani, nicméně v jídelně je už docela plno. Po deváté odjíždíme přes město (celé po samostatné cyklostezce) do přístavu a kupujeme si lístky z Kremže do Spitzu. Volíme loď s odjezdem o čtvrt hodiny později, protože u té první už se šikují davy turistů. A byl to výborný nápad. Naloďujeme se jako jedni z prvních a vybíráme si nejlepší místa na horní palubě. Plavba údolím Wachau je klidná a výhledy na okolní kopce a vinice jsou úchvatné. První zastávka je v Dürnsteinu, kde je pěkný hrad, kde byl v roce 1193 držen v zajetí král Anglie Richard I. Lví srdce. Dál pokračujeme stále kolem vinic až do Spitzu, kde vystupujeme.

Nejdříve musíme přívozem na druhou stranu a pak pokračujeme po cyklostezce podél Dunaje. Cesta je těsně nad hladinou a ve vesnicích je vidět ochranný systém proti povodním. Po připomenutí, že vlevo je zřícenina hradu Aggstein, někdo! navrhnul, že máme dost času a že si tam můžeme zajet, je to přece jen 2,5 km. Vzápětí nás trochu vystraší značka s 20% stoupáním, ale realita je ještě úplně jiná - v nejprudším úseku ukazuje navigace až 30% stoupání. Zuzka neslezla z kola jen ze strachu, že už by se nerozjela a já musel chvílema i ze sedla, abych to ušlapal. Naštěstí se cesta na chvilku zmírní, tak si trochu odpočineme, ale k hradu nás čekají ještě dvě prudší pasáže.

Nahoře uvážeme kola, koupíme lístky a jdeme na prohlídku zříceniny, která je celá dostupná po dřevěných schodech. Výhledy do údolí jsou úžasné, neboť zřícenina se nachází zhruba 300 m nad údolím Dunaje. Stálo to za to. Cesta dolů není o moc jednodušší než nahoru, protože ubrzdit naše těžká kola není jednoduché. Dole si zajdeme do hospody na pití a dál pokračujeme podél vody a pak už je to jen kousek do Melku. Dlážděnou uličkou dorazíme na náměstí s radnicí, kde máme ubytování. Kola dáme do garáže, odnosíme brašny a po krátkém odpočinku vyrážíme na večeři. Zase do pizzerie, pak na zmrzlinu a zpět do hotelu, dnes žádné courání.

Melk (volný den)

První volný den. Po pozdější snídani vyrážíme do kláštera. Bez průvodce se procházíme klášterem, Císařskou chodbou, mramorovým sálem, přes balkon do krásně vyřezávané klášterní knihovny, do kostela a severní bašty. Dále pokračujeme do parku s pavilonem. Nejdříve se zastavíme v pavilonu na jedno lahvové a kávu, a protože začne pršet, tak je přestávka delší. Když přestane, tak si projdeme celý park i s klášterní a bylinkovou zahrádkou, ale protože se schyluje k dalšímu dešti, tak se vrátíme do hotelu na oběd.

Odpoledne máme nejdříve osobní volno na pokoji, pak vyrazíme na procházku do města, kterou zakončíme ochutnávkou místních vín. Nakonec si zajdeme do Hoferu pro večeři. Zítra nás čeká zase dlouhá etapa.

Melk – Waidhofen (81 km, celkem 198)

Dnes nás čeká taková transportní etapa. Z hotelu sjedeme k Dunaji, kde zjistíme, že jedeme proti proudu, proti větru, proti všem (Jirásek). Hned za Melkem zase vystoupáme na přehradu a následuje nudná hráz. V Pöchlarnu se zajedeme podívat na památník Nibelungendenkmal, který připomíná, že toto město bylo dějištěm prastarého eposu, který se odehrává částečně na Dunaji. Zajedeme si kousek do vnitrozemí kvůli ústí řeky Erlauf a dál pokračujeme stále těsně kolem vody. Znovu nás do vnitrozemí zažene řeka Ybbs, ale to už se přes průmyslovou a obchodní zónu dostaneme do centra města Ybbs. Cestou na východě vidíme, jak nás těsně minula první bouřka. Projedeme centrem, kde nikdo není a po nábřeží se vracíme zpět. Naštěstí hospoda na nábřeží je otevřená, a tak můžeme mít přestávku.

Opustíme dunajskou cyklostezku a dál pokračujeme po Ybbstalradweg. Takže nastává změna a my jedeme po hlavních a vedlejších silnicích. Za dálnicí A1 nás čeká první úprava trasy, kdy jedeme podle cedulí v reálu, a ne podle trasy v mapy.cz, kterou jsem použil na plánování cesty. A jak později zjišťujeme, není to jediná změna, která není na našich mapách promítnuta. Před Amstettenem (ano, zde se odehrála kauza Fritzl) se vracíme na „naklikanou“ trasu a vidíme, že nás na východě těsně minula druhá bouřka. Máme také problém s hospodami, které nejsou vůbec nebo jsou zavřené. Nakonec nás zachraňuje Spar v Kematenu. Posvačíme, odpočineme a pokračujeme dál.

Závěrečná část je stále nahoru a dolů, a to ve velmi prudkých pasážích. Konečně dorazíme do Waidhofenu, což je městečko rozdělené řekou Ybbs, která je zde hluboce zaříznutá. V hotelu nafasujeme klíč ze zabezpečené schránky a sami se ubytujeme. Snídani nám ale prý zítra připraví. Podíváme se na konec „Peče celé Slovensko“ a vyrazíme do města. Večeři máme, jako obvykle, v pizzerii a dnes to bylo opravdu velmi dobré. Pak už jen couráme po městě, vylezeme na věž se skleněnou nástavbou v Rothschildschloss, rozhlédneme se z obou mostů klenoucích se vysoko nad řekou, projdeme obě náměstí a jdeme spát.

Waidhofen – Admont (64 km, celkem 262)

Z města vyjíždíme po hlavní silnici a rovnou do kopce. Není to nic hrozného, taková dvojka. První půlka po silnici, druhá již po cyklostezce. Následuje mírné a dlouhé klesání, nádhera. Za Gaflenzem je zase zcela nová cyklostezka, která samozřejmě není na mapách. Podél potoka projedeme Weyerem a dostaneme se ke Katzensteiner Mühle s pěkným dřevěným mostem. Pak už je to jen kousek k Enži, kde nás čeká první větší překvapení, neboť Ensradweg je uzavřená a objíždí se po hlavní silnici. Ta je ale asi o 30 m výše.

Výškové metry získáváme zajížďkou do vesnice Anger a čeká nás 15 km po hlavní silnici, kde se střídají dlouhá stoupání a dlouhá klesání. I když jedeme proti proudu, tak máme pocit, že je to tímto směrem lepší. Enže je zaříznutá hluboko pod námi. Vše končí v hospodě v Altenmarktu, kde u piva vymýšlíme, že do Admontu pojedeme kvůli národnímu parku Gesäuse po Ensradweg a ne zkratkou přes kopec, ale nakonec to zase zavrhujeme, protože je to dalších 50 km, víceméně taky po silnici a byli jsme tam, když jsme jeli v roce 2008 Enži.

Sjedeme tedy k řece a přes Weissenbach dojedeme do Sankt Gallenu, kde opustíme hlavní silnici a začneme mírně stoupat, v Oberreithu se vrátíme zpět na hlavní silnici a začíná 8 km do prudšího stoupání. Je to naše první jednička. Nahoře odbočíme na vedlejší silničky s překrásnými panoramaty. A taky na drsný dlouhý sjezd, ve kterém musíme dvakrát zastavit a zchladit brzdy. Do Admontu už je to pak jen kousek po cyklostezce.

Chvilku nám trvá, než najdeme hotel a další chvilku musíme počkat na obsluhu. Ta nás na večeři pošle do asi 1 km vzdálené hospody, která je ale kvůli nedostatku personálu zavřená. Vůbec je tu hodně znát nedostatek lidí v hotelových/restauračních službách. Asi taky důsledek covidového zavření. A tak se vracíme zpět do té jediné otevřené hospody, kolem které jsme už jednou prošli a která nakonec překvapila točenou Plzní. Cestou do hotelu se ještě zajdeme podívat do kláštera a klášterní zahrady, která je ale dost zanedbaná. V hotelu sledujeme finále v lezení a jdeme spát. Zítra nás čeká dalších 80 km.

Admont – Schladming (82 km, celkem 344 km)

Dnes celý den jedeme po Enžské cyklostezce, což je klasická rakouská cyklostezka. To znamená většinou po samostatné asfaltové nebo šotolinové stezce, stále nahoru a dolů, doprava a doleva, podél řeky, silnice, dálnice, dráhy nebo po loukách a vše dokonale značeno. Bohužel, když jsme vedli důležitou debatu o životě slepic, tak jsme vyznačenou odbočku přehlédli a už tak dlouhá trasa byla o další tři kilometry delší. Ráno se zdálo, že bude vedro, ale když vyjíždíme, tak je chladno na bundičku. Odpoledne je ale už vedro a maximum je na 37°C.

Zase je problém s hospodami, takže když v pravé poledne přijedeme do Wörschachu, je hospoda zcela plná a strávíme tam hodinu, i když máme jen pití a polévku. Za Irdingem míjíme impozantní osamělou horu Grimming (2351 mnm), která převyšuje údolí o 1 700 m, ale nedaleký Dachstein je daleko slavnější. Další hospoda je v Niederöblarnu, kde je jen 6 cyklistů (i s námi) a tak je přestávka rychlá.

Před Schladmingem zase nesouhlasí moje naklikaná trasa se skutečností, a tak sice první stoupání objíždíme, ale místo další roviny máme jiné stoupání. Do města pak dojíždíme podél vlaku a hotel nacházíme snadno. Je nad Billou. Podařilo se mi objednat hotel s all inclusive a lanovkami zdarma, a protože je léto, tak je to za opravdu dobrou cenu. Po předkrmu, hlavním jídle, zákusku a zmrzlině se jdeme projít do cílového prostoru slalomového svahu, kde se každoročně koná večerní slalom. Pak si na terase dáme skleničku vína (opět zdarma) a jdeme spát. Zítra je volný den.

Schladming (volný den)

Po snídani jdeme na lanovku a jedeme na Planai. Nahoře je překvapivě docela teplo, a tak se nakrémujeme a vyrazíme. Nejdříve nás čeká výstup na vlastní vrchol Planai (1906 mnm). Sejdeme na Panoramaweg, vystoupáme k další lanovce Mitterhausbahn a po dalším klesání nás již čeká závěrečný výstup na Krahbergzinken. Ze začátku to docela jde, pak se sklon přitvrdí a konec po kamenech je docela drsný. Nejhorších je posledních 30 metrů po železech, které Zuzka nedává. Dokončím výstup až k vrcholovému kříži (2134 m), udělám několik snímků, sestoupím z vrcholu a přesuneme se na vedlejší nižší vrchol, kde se kocháme panoramaty.

Vrátíme se k lanovce na Planai, zajdeme na jedno a Apfelsaftgespritz a sjedeme dolů, do Schladmingu, do hotelu. Po koupeli v hotelovém bazénu na terase si zajdeme na kávu a zákusek a pak na minigolf. Zase jsem prohrál. Projdeme se centrem města a vrátíme se do hotelu na večeři. Vezmeme si víno, sedneme si na terasu před pokojem a plánujeme další cestu.

Schladming – St. Johann im Pongau (48 km, celkem 392 km)

Z města vyrážíme zase po Ensradweg, jen je dnes více šotoliny. A možná i větší horko. Po 20 km hopsání nahoru, dolů, doleva, doprava, dojíždíme do Radstadtu. Dnes zde bohužel není žádný trh, jako vždy v minulosti. Také musíme jet v protisměru, protože hlavní cesta centrem města je jednosměrná na druhou stranu. Hospody jsou zase zavřené až na jednu kavárnu City Lounge na konci pěší zóny, kde si uděláme přestávku.

Z města se po loukách dostaneme zpět k Enži, a ještě se kousek kolem ní svezeme, než odbočíme vpravo do hor. Stoupání je jen mírné a jedeme po asfaltových chodnících nebo po prázdných vedlejších silničkách. V Moosu se stoupání zlomí a sjíždíme prudce do Wagrainu. Zde najdeme jednu otevřenou, trochu dražší, hospodu s protivnou servírkou. Nicméně si dáme polévku a pití. Z Wagrainu pokračujeme asi deseti kilometrovým sjezdem po hlavní silnici. Místy je to dost prudké, a tak to rychle utíká, tedy ujíždí. A chvílemi je to docela adrenalin.

Ve St. Johannu trochu déle hledáme hotel, ale pak už je to rychlé – rezervace, vyložení, parkování, stěhování, sprcha. Pak si vezmeme župany a jdeme do hotelového bazénu, do bublin. Chvilku se cachtáme, chvilku sluníme, ale pak nás od bazénu vyžene bouřka. Chvilku si ještě poležíme na pokoji a vydáme se na večeři. Vyhlídnutý steakhouse má ve středu zavřeno, hospoda, kde jsme byli naposled, už neexistuje, hotel, kde jsme kdysi spali, nevaří. Naštěstí je hned vedle něj restaurace Platzl, kde se navečeříme a přečkáme další déšť. Cestou domů se ještě stavíme ve Sparu pro Aperol Spritz a jdeme spát.

St. Johann im Pongau – Bad Gastein (40 km, celkem 432 km)

Ráno začínáme podél Salzachu, který přejíždíme neustále z jedné strany na druhou a také míjíme několik elektráren. Za Schwarzachem začíná první dnešní stoupání. Je docela dlouhé a střídají se prudké úseky s mírnějšími. Objedeme místní „Dlouhé stráně“ a čekají nás prudká klesání a další výjezdy. Nakonec skončíme u hlavní silnice, vedle které vjedeme do asi dvoukilometrového tunelu. Auta tu dělají hrozný bordel, ale naštěstí se něco někde opravuje, a tak se jezdí vždy jen jedním směrem a mezi tím je pauza. Hned za tunelem je otevřená hospoda, a tak máme konečně přestávku.

Dále se střídá cesta podél hlavní silnice se zajížďkou do vesnice. Vystoupáme do centra vesnice a na druhé straně sjedeme zpět k hlavní. A tak pořád stejně přes asi tři vesnice a lázně Bad Hofgastein. Pak pokračujeme podél Gasteiner Ache až do Badbrucku, kde začíná dnešní druhé – a podstatně horší - stoupání do Bad Gasteinu po takzvané hotel route. Místy máme co dělat, abychom to urvali na turbo. Zastavujeme na můstku s dominantou Bad Gasteinu - známým Gasteinským vodopádem a pak už je to jen kousek do hotelu.

Rychle se ubytujeme a vyrážíme na odpolední výlet lanovkou na Stubnerkogel (2246 mnm). Měli jsme sem naplánovaný výlet až zítra, ale protože na zítřek straší s celodenním deštěm, museli jsme to urychlit. Na Stubnerkogelu se nachází 140 m dlouhý a jen 1 m široký závěsný most a tři různé vyhlídky. Kocháme se až do skoro 16. hodiny, kdy jede poslední lanovka do údolí. Dole si zajdeme na večeři a pak rovnou do hotelu, protože už začíná pršet.

Bad Gastein (volný den)

Další volný den. Po snídani vyrážíme do místních termálních lázní Felsentherme. Jen se ponoříme do bazénu s příjemně teplou vodou, začíná venku pršet. A tak během zaplacených tří hodin vyzkoušíme vše (kromě venkovního bazénu), i na saunu došlo. Když odcházíme, tak zrovna neprší a my jdeme do včerejší hospody na oběd. Při obědě příjemně pokecáme s českým číšníkem, který zde pracuje už 30 let a chystá se do důchodu. Za mírného deště dorazíme do hotelu, kde přečkáme další větší déšť. Navečeříme se v hotelové restauraci a vyrazíme na večerní prohlídku města a vodopádů, kde ale po všech těch deštích teče kalná hnědá voda, což romantice nepřidává.

Bad Gastein – Lienz (6+61 km, celkem 499 km)

Probouzíme se do podmračeného rána a zimy. Dnes nás čeká cesta vlakem tunelem na druhou stranu Alpského masivu. Takže to ráno trochu flákáme, protože vlak vyjíždí až v 11:20. Po prudkém stoupání v Bad Gasteinu následuje mírné stoupání až na nádraží, kam dorazíme v jedenáct. Koupíme si lístky a postavíme do fronty mezi ostatní cyklisty, kterých je tu docela dost, a to ještě těsně před odjezdem přijede dalších dvacet. Naštěstí posledním vagónem vlaku je „dobytčák“ na kola, takže se všechna pohodlně vejdou. S místy pro sezení je to trochu horší, dva vagóny jsou málo, ale cesta trvá jen krátce.

Projedeme tunelem, vyložíme kola a vydáme se do údolí. Nahoře je zima a hodně fučí, ale s klesající výškou se příjemně otepluje. Je to docela dlouhý a místy drsný sjezd, a tak se musíme pochválit, že jsme to v roce 2015 vyjeli nahoru za své. V Obervellachu se stočíme na západ a pokračujeme po R8, Mölltalradweg. Je to klasická cyklo podél řeky. Asfalt a prudké změny směru a výšek. Hned na začátku údolí narazíme na otevřenou hospodu, a tak máme přestávku. Dnes tu mají grilovací sobotu, ale my musíme jet dál.

Celým údolí neustále mírně stoupáme až do Winklernu, kde jdeme do stejné hospody jako před osmi lety. Po přestávce nás čeká těžké, asi tříkilometrové stoupání po hlavní silnici, na které naštěstí dnes není moc velký provoz. Po překonání Iselsbergpassu nás pro změnu čeká dlouhé a těžké klesání. Moc nechápeme, jak jsme to tenkrát vyjeli. Dojedeme k Drávě a po Drauradweg snadno objedeme Lienz až k našemu hotelu. Dnes bydlíme v pivovaru, a protože vaří nejen pivo, tak už nikam nejdeme.

Lienz – Cortina (78 km, celkem 577 km)

Dnešní etapu lze rozdělit na dvě části, do Toblachu a do Cortiny. První část je celá po asfaltu a mírně stoupá kolem řeky Drávy. Na konci se to trochu víc zalomí, ale není to nic hrozného. Problém je, že jedeme proti proudu a hlavní směr je po proudu. Dnes se totiž desítky nebo spíš stovky Italů rozhodlo, že si v půjčovně půjčí kolo a vydá se z Innichenu do Lienzu, odkud se dá vrátit pohodlně vlakem. Jedou všichni, jednotlivci, skupiny, rodiny s dětmi, sousedé, týmy. V některých úsecích to bylo opravdu těžké se probojovat.

V Innichenu se zajedeme podívat na Dóm, jedinou dosud existující románskou stavbu Jižního Tyrolska. A taky se zastavíme na zmrzlinu. Do Toblachu už je to víceméně rovina a zde začíná druhá, hrozná, část cesty. Tolik jsme se na následující cestu do Cortiny těšili, a nakonec to bylo obrovské zklamání. Celou cestu „vyspravili“ hrubým štěrkem a tam, kde se podařil mlat, tak tam byla roleta. Zbylo jen pár původních úseků, po kterých se jelo dobře.

Naštěstí krásné výhledy na okolní skály vylepšovaly utrpení z cesty. U Drei Zinnen Blicku si děláme selfie, tak jako pokaždé, když zde projíždíme. A u Lago di Landro se zastavíme v oblíbené hospodě na pití. Pak už je to jen kousek na Cimabanche (1530 mnm), kde konečně po 65 km dnešní etapy začneme klesat. Cestu do Cortiny známe jak z běžek, tak z cyklotrenažéru.

Po ubytování vyrážíme na večeři do pizzerie jako v roce 2015 a bylo to opět výborné. Do hotelu se pak projdeme hlavní promenádou Corso Itália a pak chvíli rozjímáme na obrovské hotelové terase a kocháme se okolními panoramaty. Zítra nás čeká první z královských etap s prémií té nejvyšší kategorie.

Cortina – Arabba (37 km, celkem 614 km)

Začínáme hned zostra do šestnáctikilometrového stoupání. Jedeme nejlehčí převod a podporu Sport. Stoupání je celkem pravidelné, a tak udržujeme rychlost kolem 11 km/h. Největší problém jsou řidiči, hlavně italští. Předjíždí nás prakticky kdekoliv a zdá se, že se počítá s tím, že protijedoucí auto zabrzdí nebo uhne do škarpy. A někdy jim nic jiného nezbývá, když nechtějí čelní srážku. Druhý problém jsou motorky, dvě jsou minimum, maximum je klidně na patnácti. První zastávku máme na Pocolu, ale památník s vojenským hřbitovem je bohužel v pondělí zavřený. Dál zastavujeme podle potřeb focení, což je často, protože panoramata jsou úchvatná. Po prvním prudkém stoupání následuje několik kilometrů víceméně rovina a pak se to na poslední tři kilometry znovu zalomí. Na passu Falzaregu si uděláme vrcholové foto a přestávku. Následuje asi desetikilometrový sjezd po krásném novém asfaltu, který zde položili kvůli letošnímu závodu Giro 2023. Za odbočkou na Arabbu zastavujeme v restauraci na oběd, pak nás čeká Pieve, dále docela dlouhé klesání, a nakonec závěrečný kopec do Arabby. Chvilku si odpočineme a vydáme se na večeři. Vydali jsme se ale moc brzo, protože se zdá, že všude vaří až od šesti hodin. Itálie. Procouráme celé městečko, které je překvapivě docela malé, a nakonec se dočkáme i té večeře. Zítra nás čeká další královská etapa.

Arabba – Cavalese (71 km, celkem 685 km)

Dnes nás čeká Cima Coppi – Passo Pordoi (2239 mnm). A zase začínáme do prudkého kopce, takže nejlehčí převod a Sport. Čeká nás celkem 33 serpentin. Jedeme dnes docela brzo a tak nám připadá, že je celkem malý provoz, dokonce je více cyklistů než motorek. Stoupání je pravidelné a jede se nám dobře. Taky často zastavuji na fotografování panoramat, protože Dolomity jsou úžasné. Kousek pod vrcholem si uděláme v hospodě přestávku, protože je tady klid. Jsme tu sami, zrovna totiž odjelo asi 30 motorkářů a nahoře to asi bude hrozné. A taky že je! Je zde ohromné množství lidí, plná parkoviště, a tak si jenom uděláme vrcholové foto a spěcháme dolů. Sjezd je delší a mnohem prudší než výjezd a v Canazei nás od brzdění bolí ruce.

Projedeme město, kde je hrozná spousta dětí, vypadá to, jako že už jsou prázdniny. V Campitellu trochu zabloudíme podle cedulí a dáme si terénní vložku lesem po šotolině. Hned na prvním mostě se ale vracíme zpět na, pro nás novou, asfaltovou cyklostezku. Zhruba v polovině trasy, v Pozze, si zajdeme do pizzerie na oběd. Před Predazzem nás začínají obtěžovat dešťové kapky, ale ještě přejdou. Ovšem za Predazzem už začíná poprchat a pak pršet, a tak se schováváme v hotelu Nele, kde jsme byli několikrát na zimní dovolené.

Když konečně přestane, tak vyrážíme dál, ale zase začíná poprchávat, a tak děláme, že to nevidíme. Naštěstí to netrvá dlouho a dokonce začne svítit sluníčko. U Cascaty se rozhodneme, že nepojedeme rovnou nahoru do Cavalese a dojedeme až do Moliny, ale nakonec je to dál, než jsme čekali. A taky kopec do Cavalese přes Molinu a Castello je delší a prudší. V Cavalese bydlíme v soukromí a chvilku čekáme, než dorazí paní s vnoučaty z nákupu. Ale paní domácí je hrozně ochotná, půjčí nám hadici na omytí kol, pomáhá nám s brašnami a radí kam na večeři se slevou. Doporučená pizzerie je ale bohužel zavřená, tak jako většina restaurací, opět problémy s nedostatkem personálu. Zkoušíme tedy jeden prázdný bar, ale trochu to tam smrdí a nabídka je bídná, tak zase smutně odejdeme. Nakonec končíme v přeplněném vinném baru na náměstí, kde si dáváme hamburgery a točenou Plzeň! V Itálii! V hotelu pak den zakončíme Aperol Spritzem ze Sparu.

Cavalese – Merano (79 km, celkem 764 km)

Ráno rychle měním sjeté zadní brzdové destičky a vyrážíme. Nejdříve po hlavní silnici, kde je po ránu dost velký provoz, který opadne až po odbočce na Autostrádu. Pak odbočíme na cyklostezku a motáme se v blízkosti hlavní silnice nahoru a dolů. Po delší stojce se dostaneme na vrchol a začínáme klesat po zrušené železnici, takže maximálně 5%. Je to celé po šotolině, která je ale naštěstí velmi dobře ujetá. Rovně dojedeme na kraj kopce nad městečkem Ora a začneme traverzovat tam a zase zpět a čeká nás i několik tunelů a jeden biotop, kde pozorujeme, jak neuvěřitelně šikovně šplhají kozy po skalách.

Když sjedeme až k Adiži, narazíme na hospodu, ve které si uděláme přestávku. Následně jedeme kousek proti proudu a pak zahneme vlevo mezi vinice. Začínáme po rovině a mírnými kopečky mezi vinicemi, ale nakonec se to zalomí do dlouhého a prudkého stoupání do Caldara, kde vyjedeme přímo u vinařství Ritterhof (produkují velmi dobrý Pinot). Následuje taková náhorní plošina a pak dlouhé mírné klesání zpět k Adiži. Cestou narazíme na cyklistickou restauraci, a tak se zastavíme na oběd.

Za řekou se vydáme směrem na Merano a čeká nás taková dvacetikilometrová časovka. Vlevo řeka, vpravo koleje a jabloňové sady. Zajímavý je pohled na údolí Adiže z výšky, protože údolí není zelené, ale je šedé, protože všechny sady jsou zakryté sítěmi. Na začátku Merana opustíme cyklostezku a vydáme se přes původně vybrané ubytování u Trauttmansdorffského zámku k tomu novému. Jen jsem netušil, na jakém je Trauttmansdorff kopci. A to nové ubytování je ještě výš, a tak máme krásný výhled na celé město a údolí. Ubytujeme se, zaplaveme si v bazénu a vydáme se dolů do města na večeři. Následně si projdeme centrum města, dáme si výbornou italskou zmrzlinu a vydáme se prudkým kopcem zpět do hotelu, kde strávíme večer na terase u bazénu a Aperolu.

Merano – Nauders (90 km, celkem 854 km)

Sjedeme do města, projedeme promenádou, opustíme město po vedlejších silnicích a vydáme se proti proudu Adiže. Po pár kilometrech nás čeká první větší stoupání, tzv. Malé Stelvio se 6 serpentinami a převýšením 40 metrů. Dále pokračujeme zase podél řeky po cyklostezce, na které je spousta nových úseků. Po dalších pár kilometrech se údolí řeky zúží a nás čeká další stoupání s divočejší přírodou, pak se to zase uklidní a my se vydáme na výlet do vnitrozemí, mezi sady a louky. Dorazíme do Prata, kde se cesta rozdvojuje. Vlevo se pokračuje na passo Stelvio (odtud jsme přijeli v roce 2015) a vpravo na passo Resia (odtud jsme přijeli v roce 2011), kam dnes míříme. Prostě „Vzpomínková“.

Vrátíme se k řece a po chvilce dojíždíme do Glorenzy, malého středověkého městečka, kde se projedeme úzkými uličkami, podloubími a náměstíčky. Po krátké přestávce si vyměníme baterky a pokračujeme dlouhým a místy hodně těžkým stoupáním nejdříve k jezeru Mutta a pak Resia. Původně jsme zde měli bydlet, ale nakonec jsme kvůli zítřejšímu očekávanému dešti cíl posunuli až do Nauders, a tak nás čeká cesta kolem jezer. Nejdříve objedeme po západní straně menší jezero, vyjedeme na hráz většího a taky ho objíždíme po západní straně. A zde nás čeká klasika v prudkých výjezdech a sjezdech nad vodou.

Aniž bychom našli vrcholovou ceduli passa Resia (asi byla na silnici na druhé straně jezera), začínáme klesat. Nejdříve na hranici s Rakouskem, a pak dál, až do Nauders. Zde máme zamluvený luxusní hotel s bazénem a polopenzí. Sleva při objednání byla 75€, a tak to vyšlo jako normální hotel, no nekupte to. Před večeří si zajdeme zaplavat a do bio sauny a po večeři si jdeme rovnou lehnout. Venku začíná pršet a podle předpovědi má celý zítřek.

Nauders – Imst (71 km, celkem 925 km)

Když se ráno probouzím tak prší. Naštěstí přestává kolem sedmé, a když vyrážíme, tak je místy vidět i modrá obloha. Za městem je to kousek do kopce a pak následuje docela dlouhé klesání s jedenácti zatáčkami do Martiny ve Švýcarsku. Prudce zahneme doprava a pokračujeme po proudu podél Innu. Ve skalách vpravo vidíme nejen novou silnici do Nauders, ale i původní římskou cestu přes hory, podle které se cyklostezka jmenuje Via Claudia Augusta. Údolí se trochu rozšíří a my stále mírně klesáme podél řeky a vrátíme se do Rakouska. Asi na 30. kilometru zastavujeme v hospodě, kde jsme se zastavili i při minulé cestě ze Švýcarska v roce 2017. Koukneme na radar a je jasné, že přestávka bude jen krátká. Zrychlíme tedy tempo, ale před Landeckem nás stejně dožene déšť.

Zastavíme v lese, oblékneme si naše dešťové atombordely a pokračujeme dál. Za docela vydatného deště vjíždíme do města, kde se rozhodujeme, že nepojedeme zbylých 20 kilometrů vlakem, jak jsme si slibovali, ale dojedeme je na kolech. Za Landeckem konečně přestává pršet a už jenom poprchává. Údolí se zase zúží a nás čekají těžké kilometry kolem trati. Některé výjezdy jsou opravdu hodně strmé. Pak se údolí znovu rozšíří a my pomalu dojíždíme na začátek Imstu, kde máme ubytování. Již potřetí zde bydlíme ve stejném Gasthofu Neuner. Chvilku odpočíváme, dojdeme si o patro níž na večeři a jdeme si zase lehnout.

Imst – Ga-Pa (57 km, celkem 982 km)

Ráno se probouzíme do podmračené oblohy. Nutno podotknout, že od chvíle, kdy jsme si dokoupili krém na opalování s filtrem UV50, slunce ještě pořádně nesvítilo. Asi ho budeme muset zahodit. Začínáme mírně do kopce okolo Imstu. A pak dál a dál přes pole, louky a lesy až do Nassereithu, kde jsou pěkné malované fasády na domech. Za vesnicí začínáme více stoupat, ale stále to jde. Ovšem jakmile projedeme bránou hradu Schloss Fernstein, začíná peklo. Na začátku je delší stoupání hroznou cestou do 20%, pak kamenitý úsek, krátká travnatá rovinka na vydechnutí a následuje uzoučký single trail, kdy vlevo je skála a vpravo propast. Zuzka fňuká, že se děsně bojí, tak jí radím, ať se nedívá napravo ani nalevo a jen šlape. Naše utrpení ukončuje závěrečná stojka v ostrých, vodou vymletých serpentinách. Pak už je to jen kousek na Fernpass (1216 mnm).

Zuzka má dost, a tak se rozhodujeme, že dolů pojedeme po silnici. To ale také není jednoduché, protože zde auta stojí v několikakilometrové zácpě. První prázdninová sobota, stěhování národů. Zapojujeme se do štrůdlu a mezi auty pomalu sjíždíme s několika zastávkami dolů do Biberwieru. Zde hned v první hospodě jdeme na polévku a vydechnutí. Ještě kousek pak sjedeme a jsme na louce mezi Lermoosem a Ehrwaldem, kde jsme v zimě již několikrát běžkovali.

Podjedeme trať a začínáme klesat do Ga-Pa. Po pár kilometrech narazíme na krásný vodopád Häselgehrbach, a tak máme důvod na krátkou přestávku. Do Ga-Pa je to stále mírně z kopce, v Rakousku spíš po šotolině a v Německu zase po asfaltu. Po asi 20 kilometrech dojíždíme do Garmische, který elegantně objedeme zleva po zcela klidných uličkách. Podjedeme koleje, přejedeme hlavní silnici na Mnichov a jsme v Partenkirchenu, jehož hlavní ulice Ludwigsstrasse sleduje původní římskou silnici města Partanum a kde dnes bydlíme. Po ubytování zajdeme k Italům na večeři, koupíme si zmrzlinu a couráme centrem Pa, jehož malované, dlážděné uličky nabízejí letmý pohled do minulosti.

Ga-Pa (volný den)

Na dnešní volný den jsou připravené dvě varianty výletu. Nakonec vybíráme tu lehčí (vzdálenost 13 km; cca 3:45 h; výstup 579 m) a udělali jsme dobře. I tak to bylo náročné. Přesuneme se asi dva kilometry od hotelu na začátek trasy, která začíná hned stoupat do šíleného krpálu lesem, kde je v horku po deštích slušná „prádelna“. Po dvou kilometrech a několikerém odpočívání konečně dorazíme do Wambergu, nejvýše položené německé vesnice s kostelem. Naštěstí i s otevřenou hospodou. Nejdříve tedy kostel St. Anna a pak Berggasthof, kde chvilku odpočíváme u piva a limonády, než se vydáme do dalšího brutálního stoupání do nejvyššího bodu dne.

Pak už konečně začínáme klesat. Po asi pěti kilometrech dorazíme do Vordergrasecku, kde si uděláme další přestávku, tentokrát ale v přeplněné hospodě. Je totiž na konci populární soutěsky. Zbývá již jen sestoupit několik desítek schodů, překonat pár dřevěných lávek a padák dolů a jsme u soutěsky Partnachklamm. Zakoupíme lístky a postupujeme proti většině, která jde opačným směrem. Procházíme kolem hučící řeky Partnach pod převisy nebo tunýlky vysekanými ve skále až vyjdeme ven, kde si řeka poklidně teče do Ga-Pa.

Doplahočíme se do hotelu a po 25 000 krocích si lehneme a odpočíváme. Na večeři si zajdeme do včerejší pizzerie, ale na zmrzlinu jdeme ke kostelu, protože tady mají kokosovou.

Ga-Pa – Innsbruck (83 km, celkem 1 065 km)

Z hotelu odjíždíme po hlavní promenádě Ludwigsstrasse a na jejím konci nás čeká první prudší a delší stoupání, během kterého opustíme Ga-Pa. Po pár kilometrech klesneme k hlavní silnici na Mittenwald a sledujeme ji střídavě vlevo nebo vpravo. Za Klaisem hlavní opustíme a zkratéčkou přes kopec dorazíme přímo do Mittenwaldu. Projedeme centrem města, zahneme vpravo a začneme stoupat do Rakouska, do údolí Leutasch. Zde se rozhodujeme, že nepojedeme po šotolinové cyklostezce, ale po silnici, kde je jen malý provoz. Projíždíme známými místy, kde jsme v minulosti několikrát běžkovali a jeli na kolech.

Problém nastává na začátku stoupání na Buchen, kde je uzavírka a milá, ale neústupná paní nám vysvětluje, že dnes nahoře na kopci asfaltují oba pruhy a silnice je tak neprůjezdná. Chvíli uvažujeme, že to projedeme po cestě, kde v zimě vede stopa, ale protože asi i ta vede taky přes ten asfaltovaný vrchol, tak to vzdáváme a musíme to opravdu objet až přes Seefeld. Škoda, že tou cestou, kterou jsme jeli, o uzavírce nebyla žádná informace. A tak se otáčíme a vracíme se zpět několik kilometrů do Weidachu, kde si uděláme krátkou přestávku, a pak pokračujeme přes kopec do Seefeldu. Na závěr vystoupáme ještě do Mösernu a dlouhým a prudkým klesáním sjedeme do údolí k Innu. Po proudu řeky nás čeká zhruba 30 kilometrů mírného klesání do Innsbrucku.

Do hotelu přijíždíme docela brzo a tak vyrážíme do města, do Altstadtu. Nejdříve zamíříme do Hofkirche, ve kterém je kenotaf Císaře Maxmiliána I., který hlídá 28 nadživotních černých postav z bronzu. Pak se samozřejmě ještě zajdeme podívat na Zlatou stříšku (Goldenes Dachl). Následuje večeře, procházka městem a návrat do hotelu.

Innsbruck – Zell am Ziller (68 km, celkem 1 133 km)

Dnes nás čeká zase transportní etapa. Nejdříve 40 kilometru po proudu Innu a pak 25 proti proudu Zilleru. Z města zase vyjíždíme po samostatné cyklo bez chodců, je to úžasné. Po levém břehu Innu dojedeme do Hallu in Tirol a zajíždíme se podívat do zachovalého historického centra města, které je docela dost vysoko. Dál pak pokračujeme po širokých loukách, na kterých ale fouká silný protivítr. Ve Wattens projedeme kolem továrny Swarovski a v dálce uvidíme i známou sochu hlavy obra.

Dnes zase máme problémy s přestávkou, protože cyklostezka vede více méně mimo centra měst a tak není kde zastavit. A je docela vedro. Proto před Jenbachem odbočíme dříve k vyhlédnutému hotelu Post ve Strassu, kde má být i restaurace. Je, a je otevřená, a tak si dáme každý polévku, pivo a vodu. Za 20€ je to hodně, ale co naděláš. Za městem potkáváme pána z Moravy, který jde po Jacobsweg a právě míří ke kostelíku vysoko nad městem, tak chvilku poklábosíme a pak pokračujeme v cestě podél Zilleru. Je to mírně do kopce, ale zase nám slušně fučí do zad. Motáme se po místních loukách a společnost nám, kromě řeky, dělá i místní úzkokolejka do Mayrhofenu.

Ke konci nás začíná strašit déšť, ale bouřka naštěstí začne, až když se ubytujeme v Zellu. Když konečně přestane, jdeme na večeři a trochu se projít městem. Po návratu do hotelu začíná znovu pršet.

Zell am Ziller – Krimml (41 km, celkem 1 174 km)

Dnes nás čeká výjezd na poslední dovolenkové passo, Gerlosspass (1531 mnm). Z hotelu to máme asi kilometr na začátek stoupání. Čeká nás šest serpentin a osm kilometrů stoupání, které je docela pravidelné, takže udržujeme průměrnou rychlost kolem 11 km/h. To je velká výhoda elektrokol, protože když jsme jezdili na normálních kolech, tak byla rychlost kolem 5 km/h. Takže dnes dáme kopec za půl času. Kopec se srovná a čeká nás delší rovina přes městečka Gmünd a Gerlos. Na konci si v otevřeném hotelu uděláme krátkou přestávku, a když se vracíme na silnici, tak přes ní přechází stádečko krav, které zastaví veškerý provoz. Nutno podoktnout, že když krávy přejdou na druhou stranu silnice, tak pokračují způsobně po chodníku.

Za městem nás čeká stoupání k vodní nádrži. Vyjedeme až na hráz, ale plánovaná cesta kolem přehrady není pěkná a Zuzka při vzpomínce na Fernpass jízdu odmítá, a tak sjíždíme zpět na hlavní silnici, dokončíme stoupání na passo po silnici a kocháme se krásnými výhledy na přehradu. Dojedeme k mýtné bráně placené silnice Alpenstrasse, ale cyklisté zde nic neplatí a tak začínáme klesat. Sjezd je zase hodně těžký, naštěstí přerušovaný zastávkami s výhledem na vodopády. Sklesáme až do Krimmlu, kde bydlíme v hotelu za kostelem.

V ceně hotelu je volná vstupenka k vodopádům, a tak po ubytování vyrážíme. Bolí nás dost nohy a blíží se bouřka, a tak výstup končíme u Jaga Sprungu ve výšce 1220 m. Když dorazíme zpět dolů, začíná pršet a leje i po večeři v pizzerii. Do hotelu tak dorazíme jako zmoklé slepice, snad to do rána uschne.

Krimml – Kaprun (58 km, celkem 1 232 km)

Začínáme prudkým klesáním po hlavní silnici, kde naštěstí není moc velký provoz. Brzy najíždíme na cyklostezku, která nejdříve kopíruje hlavní, ale vzápětí zamíří mimo. Projíždíme vesnicemi, motáme se po loukách a celkově stále klesáme. Asi v polovině etapy dorazíme do Mittersillu, kde už je více lidí a větší provoz. Hospodu vynecháme, což se ukáže na jednu stranu dobré, protože na konci cesty nezmokneme, ale na druhou stranu to byla jediná otevřená hospoda. Za městem dál pokračujeme po klasických cyklostezkách. Se strachem také začínáme sledovat, jak za námi mizí hory v postupujících tmavých mracích a následně i údolí odkud přijíždíme, zakončuje šedá opona deště.

V Piesendorfu opouštíme Tauernradweg, otáčíme na pravou ruku a spěcháme do Kaprunu. Původně jsme měli bydlet v Zell am See, ale nakonec vyhrál hotel s polopenzí, bazénem a obrovskou slevou v Kaprunu. Ve městě už začíná trochu pršet a tak rychle spěcháme do hotelu. Bez přestávek po hospodách přijíždíme dnes hodně brzo, ale pokoj je naštěstí připravený a tak se můžeme ubytovat. Jdeme do bazénu, tedy jen do vířivky a užíváme si relaxace. Pak vyrážíme na lanovku (ty jsou v ceně letní karty) a jedeme na Maiskogel. Vyjedeme nahoru, zajdeme si do hospody na pivo (opět Plzeň) a horkou čokoládu a jedeme zase dolů. Koupíme si na zítra lístek na placený úsek lanovky 3K - Kaprun-Kitzsteinhorn-Konnection, vrátíme se do hotelu a těšíme se na večeři.

Kaprun (volný den)

Poslední volný den dovolené. Dnes navštívíme „Top of Salzburg“ a přehrady. Z hotelu jdeme na autobus a jedeme k lanovce. Začínáme Maiskogelbahnem z 768 m do 1 570 m, pokračujeme úžasnou 3K Konnection do 1 976 m, odkud následuje Gletscherjet 2 do 2 450 m a Gletscherjet 3 a 4 a Gletscher Shuttle na vyhlídkovou plošinu do 3029 m. Tunelem se ještě dostaneme na další vyhlídkovou plošinu, odkud je výhled na Grossglockner. Panorama jsou úžasná.

Dolu pak sjedeme Gletscherjety 4,3,2 a 1 přímo do údolí, odkud jedeme autobusem na konečnou, kde začíná výlet k přehradám. Je to logisticky opravdu náročné. Nejdříve nás autobus doveze k lanovce „Lärchwand“, tedy takové plošině, která má neskutečné převýšení, a nahoře čeká další autobus, který nás doveze na přehradu. Cestou projíždíme mnoho kilometrů pouze jednosměrnými tunely, takže chvílemi musíme čekat, až se uvolní. Nahoře na přehradě jsou zase úžasné výhledy. Přejdeme obě hráze (500 a 300 m) a vylezeme na Höhenburg, odkud je rozhled ještě lepší.

Cesta dolů probíhá stejně, autobus, lanovka, autobus. Zde na konečné chvilku počkáme na standardní autobus do hotelu. Zajdeme si zase do bublin, na večeři, dáme si Aperol a jdeme spát.

Kaprun – Bad Reichenhall (77 km, celkem 1 309 km)

Začínáme přes louku z Kaprunu do Zell am See po pěkné cyklo, která je lemována mnoha dětskými herními prvky. V Zellu dojedeme k jezeru a podaří se mi zakufrovat, protože jsem si v navigaci nezrušil původně zamýšlený hotel. A když se vrátíme zase zpět k jezeru, tak se zakecáme a mineme správnou odbočku. Dál už se naštěstí navigovat daří. Až do Saalfeldenu jezdíme po velkých loukách sem a tam, pak se údolí zúží a jedeme podél strmých srázů buď vlevo nebo vpravo od Saalachu. Přestávku na pití si tentokrát uděláme v golfovém rezortu a následně v Loferu, kde zastavíme ve vyhlášené zmrzlinárně.

Následuje moc pěkný úsek divočinou těsně podél řeky, který končí kousek před Unkenem. Za městem najedeme na Jakobsweg, která vede podél řeky a je určená spíš pro chodce než cyklisty. Některá drsná stoupání jsou těžko sjízdná i pro elektrokola. V další části jsou pak nejtěžší místa raději vyasfaltovaná. Ve Fronau přejedeme na druhý břeh a pokračujeme mírným klesáním po asfaltu kolem Saalachsee až do Bad Reichenhallu. Musíme projet skoro celé město, než se dostaneme do hotelu.

Po sprše vyrážíme do lázeňského města. Na večeři si zajdeme do pěkné pizzerie, kde ale čas (a obsluha) ubíhá hodně pomalu a večeříme snad hodinu a půl. Ale bylo to výborné. Po večeři se zajdeme podívat na nejstarší část města, čtvrť Florianiviertel, starou solnici Alte Saline, na lázeňskou promenádu a skončíme v Gradierhausu, což je takový obrovský venkovní solný inhalátor. Do hotelu už to pak máme jen kousek.

Bad Reichenhall – Bad Ischl (75 km, celkem 1 384 km)

Po klidných ulicích opustíme lázně a pokračujeme po Tauernradweg. Za Marzollem opustíme cyklo a pustíme se do očekávaného stoupání, které je ale delší a prudší než jsme očekávali a klesání je ještě o něco horší, až -20%. Naštěstí to je celé v lese a tak není moc horko. Po sjezdu už jsme na kraji Salzburku a do města dojíždíme po úplně rovné, ale hrozně dlouhé Moosstrasse. Nakonec projedeme tunelem a jsme v samém centru, kde si u Fürsta koupíme ty nejpravější Mozartkugeln a dáme si krátkou přestávku v jedné z úzkých (a stinných!) uliček centra. Vedro je děsné.

Přejedeme po mostě Salzach a zastavíme se na hřbitově St. Sebastian, kde jsou náhrobky Mozartova otce a manželky Constanze. Přejedeme koleje a čeká nás nepříjemná stojka, na jejímž konci se dostaneme na cyklo, která vede podél hlavní silnice a stále stoupá. Na hlavní je neuvěřitelný provoz, který je hodně nepříjemný a bude nás provázet prakticky celou etapu. Po několikakilometrovém stoupání nastává konečně rovina a pak i klesání. V Hofu stihneme otevřenou hospodu a tak jdeme na polévku. Když odcházíme, tak už je zavřeno.

Postupně klesáme až do Fuchslu, který leží na břehu stejnojmenného jezera. Všude je neskutečné množství lidí a zaparkovaných aut, je totiž neděle a strašné vedro. Za městem následuje druhé dlouhé táhlé stoupání a příjemný sjezd končící v Sankt Gilgenu. Dáme si zmrzlinu a pokračujeme po břehu jezera Wolfgangsee, které opouštíme až ve Stroblu. Pak už nás čeká jen mírné klesání do Bad Ischlu, zakončené šotolinovou vložkou podél Ischlu.

Do hotelu dorazíme asi 20 minut před otevíračkou. Paní sice brblá, ale nakonec nás ubytuje a nemusíme čekat. Překvapením pokoje je umělohmotná koupelna ve stylu řetězce F1. Chvilku odpočíváme a čekáme na dojezd TdF, po kterém vyrazíme do města na večeři. A zde jsme se rozhodli, že zítřejší etapu zkrátíme a pojedeme rovnou do Gmundenu, protože dnešní etapa byla v tom vedru spíš jen takové trápení. Projdeme se ještě městem a jdeme spát. Celkově je Bad Ischgl po Bad Reichenhallu spíše zklamání.

Bad Ischl – Gmunden (36 km, celkem 1 420 km)

Z hotelu nejdříve jedeme do c.k. dvorní cukrárny Zauner na Affogato, kávu se zmrzlinou (když tam chodil i František Josef I. a Sissi). Pak už najíždíme na R2, Salzkammergutweg, která ale zase vede podél hlavní silnice. Není na ní sice takový provoz jako včera, ale je to stejně nepříjemné. Úleva nastává před Ebensee, do kterého dojíždíme po vedlejších cestách, na kterých je boží klid. Tím se dostáváme k Traunsee, které objíždíme po západním břehu. Sice opět podél hlavní, ale ta často mizí v tunelech, zatímco my používáme starou cestu podél břehu. Přestávku si děláme v Traunkirchenu na náměstí pod kostelem na skále, ve kterém jsme byli při první zahraniční cestě v roce 2011.

Ještě do Altmünsteru to je celkem těžké, ale pak už konečně opouštíme hlavní a pokračujeme po vedlejších silnicích a promenádách až do centra Gmundenu. Ve městě se mi nepodařilo objednat hotel v rozumné cenové kategorii a tak musíme pokračovat dál. Máme to do hotelu ještě přes dva kopce docela daleko. Cestou jedeme kolem Sparu a tak se rozhodujeme pro studenou večeři, kterou si užíváme na kryté terase našeho pokoje.

Gmunden – Linz (78 km, celkem 1 498 km)

Dnes vyrážíme na poslední etapu naší vzpomínkové trasy. Je vtipné, že v roce 2011 jsme stejnou trasu, ale v protisměru, jeli jako naši vůbec první dovolenou na kolech v zahraničí. A tak si na webu kololeto.cz čtu, jak to bude dnes vypadat. Z hotelu se už nevracíme zpět k jezeru, ale rovnou se po vedlejších silničkách napojíme na naší dnešní R4, Traunweg. Za chvíli jsme v prvním větším městě Laakirchenu, kde je to docela motanice. Pak přejedeme na druhý břeh Traunu, podjedeme dálnici A1 a ocitneme se „na Vysočině“. Je to tady podobné, jako když jsme jeli podél Sázavy. Motáme se mezi poli - obilí, řepka, kukuřice, sem tam lesík, klidné silnice, jen „Sázava“ je trochu širší.

Ve Viechtu se zajedeme podívat na vodopád na Traunu, který nám v roce 2011 zůstal utajen, a který je moc hezký. A pak další „Vysočina“ až do Lambachu, kde si mezi kostelem Paurakirche a klášterem Stift Lambach uděláme na louce u řeky s rybím stánkem přestávku. Za Lambachem přichází ještě jedna Vysočina před Welsem, který objedeme po břehu řeky, takže jej vlastně nevidíme. Pak následuje nudný úsek do Traunu, který jedeme podél dvou vodních elektráren. To znamená, že mírně klesáme a vpravo vedle nás roste několik kilometrů ochranná hráz až do výšky několika metrů, pak přijde elektrárna, my se podíváme na řeku a celé se to opakuje.

Traun také objedeme po břehu řeky, takže pusto, žádná hospoda, jen neskutečné vedro. Je zajímavé, že ačkoli jsou stromy asi 20 m od řeky, už schnou a shazují listí. Za městem už je to jen kousek do Lince, kde nás čeká zhruba 10 kilometrů přes celé město do hotelu. Naštěstí je zde zase oddělená cyklostezka. Po ubytování a chvilkovém odpočinku vyrážíme do města. Nejdříve do Nové katedrály či Katedrály Neposkvrněného Početí Panny Marie a pak do k.u.k. Hofbäckerei, pro echt pravý Linzer Torte. Nakonec se snažíme v centru města najít italskou nebo alespoň rakouskou restauraci a ne čínskou, řeckou, vietnamskou nebo asijskou. Vůbec se nám to nedaří a tak skončíme u nás v hotelové restauraci, kde si dáme aperitiv a skvělou večeři na závěr naší dlouhé cesty.

Linz – Praha (2 km, celkem 1 500 km)

Dnes jedeme vlakem domů. Vše se zdá jednoduché, než zjistím, že kvůli bouřkou spadlému trakčnímu vedení, nejezdí mezi Rybníkem a Českými Budějovicemi vlaky. Místo nich jezdí autobusy a na infolince ČD nám řekli, že nás možná vezmou nebo taky ne. Jedeme na nádraží, kde náš vlak již hodinu před odjezdem stojí a my tak můžeme všechno v klidu naložit. Cestou na hranice se snažíme vymyslet plán B. Když nás nevezmou, tak pojedeme asi 50 km na kolech do ČB a pak nějakým vlakem do Prahy, jen si musíme zajistit potvrzení, že nás nevzali, aby nám platila jízdenka.

V Rybníku nás čeká hrozný zmatek. Na asi metr širokém nástupišti se mísí odcházející na autobusy a přicházející od autobusů a naše kola a brašny. Než vše naložíme na kola, tak už všichni sedí v autobusech, zavazadlové prostory jsou plné kufrů a tašek a my se snažíme vyjednat, kam se nacpeme. Paní od dráhy, která nás má na starosti, přichází se skvělým nápadem, že máme počkat na odpolední rychlík z Lince a doufat, že to do té doby opraví (neopravili). Naštěstí přijíždí další prázdný autobus, kam vše po určitém vyjednávání a přesvědčování naložíme a ve třech! (ještě s jednou vlakovou průvodčí), jedeme do ČB. Na nádraží v ČB je další zmatek a než zase všechno naložíme, jsou už opět všichni pryč. A vzápětí zjišťujeme, že na nástupiště vedou jen normální schody a není zde ani výtah. Postupně vyrvu obě kola na nástupiště, kde vlak netrpělivě čeká už jen na nás. Vystrkám kola ještě do vagónu a můžeme jet.

Na Hlaváku se v klidu přesuneme ze „sedmičky“ na „severní trojku“, chvilku počkáme na slona S7 a jedeme do Klánovic. Před půl šestou slavnostně dorážíme domů.

Statistika

• Výlet trval 30 dnů: 23 dnů jsme strávili na kole, 2 dny jezdili vlakem a 5 dnů jsme měli „volno“

• Celkem jsme v zahraničí ujeli 1 500 km a nastoupali přes 14 000 m

• Průměrně jsme ujeli 64 km za den, nejdelší etapa byla 90 km, nejkratší 25 km

• Byli jsme ubytováni ve 24 hotelích, vše objednáno přes booking.com

• Využili jsme (alespoň částečně) 25 cyklostezek:
  Donauradweg, Ybbstalradweg, Eisenwurzenweg, Ennstalweg, Hallmoos Runde, Alpe Adria Radweg, Mölltalradweg, Drauradweg, La lunga via delle Dolomiti, Cinque Torri Freeride, Ciclovia delle valli di Fiemme e Fassa, Ferrovia della val di Fiemme, Radroute Kaltern-Auer, Pista Ciclabile Bolzano-Oltradige, Via Claudia Augusta, Loisach Radweg, bypass Garmisch Ost, Isarradweg, Durch das Leutaschtal, Innradweg, Zillertal-Radweg, Gerlos-Isskogel, Tauernradweg, Salzkammergut Radweg, Traunweg

Bylo to nezapomenutelné!!!

Nahoru