Švýcarsko 2024

Krkonoše 2024

Prolog

Nápad na letošní Švýcarsko vzniknul jako obvykle dost brzo, ale konečnou - značně pozměněnou - podobu získal až pár týdnů před odjezdem. A na poslední chvíli jsem ještě měnil některé etapy kvůli nedostupnosti hotelů na Bookingu. A úplně nakonec jsme ještě změnili den odjezdu tak, aby to nejzajímavější nevyšlo na víkend.

Praha – Mnichov (51 km)

Je čtvrtek, začíná dovolená a tak brzy vstáváme a míříme na vlak. Jsme v pohodě, máme místenky (i pro kola) na přímý vlak do Mnichova a na webu ČD je napsáno „bez omezení“. Vlak byl přistaven docela brzo a odjíždíme také včas. Trochu to drhne před Berounem, kde se opravují koleje, větší zpoždění chytneme ve Furt im Waldu při policejní kontrole a další ve Schwandorfu, kde dlouho stojíme, a nic se neděje.

Následně se dozvídáme, že v Landshutu byla nalezena letecká puma, vlaky tam nejezdí a ten náš končí v Regensburgu, kde máme přestoupit na jiný vlak. Vzpomenu si na loňský Rybník a je mi jasné, že to dnes nebude snadné. Nicméně na přestup máme skoro půl hodiny, takže pohoda. Ale je nás asi 500, protože zítra začíná v Mnichově ME ve fotbale a Skotů v sukních je zde docela dost. Vlak přijel už obsazený a odjel narvaný. Stojíce na jedné noze s kolem u boku si libujeme, jak to dobře dopadlo. Bohužel jen jednu stanici, protože tam tento vlak také končí, dál se pokračuje autobusy do Moosburgu, odkud jede opět vlak do Mnichova.

Autobus přijel jeden a pár šťastných odjelo. Další autobus ale nikde a lidí tak na 5 autobusů, takže naložení našich kol nepřipadá v úvahu. Ptáme se tedy německých cyklistů, co přijeli s námi, jak to budou řešit a odpověď je, že se vrací domů do Regensburgu a pojedou jindy. Náš hotel v Mnichově a další den v Lindau už je objednaný a zaplacený, takže my takovou možnost nemáme. Přejezd na další nádraží je asi 50 km a tak se rozhodujeme, že to dáme na kole. Rychle naklikám trasu na mobilu a pošlu do navigace. Převlékneme se na parkovišti a vyrážíme. Stále žádný autobus. Cesta je nakonec docela náročná, jednak jedeme fakt tempo, abychom to stihli do tmy a jednak to je docela kopcovité. Na nádraží v Moosburgu zjišťujeme, že nám vlak právě ujel a máme asi 40 minut volno. Přesto se ale přesuneme na nástupiště, když v tom přijíždí nějaký vlak do Mnichova. Původně měl jet na letiště, ale kvůli zpoždění jede do Mnichova. Konečně dobrá zpráva!

Zbytek cesty už je v pohodě. A protože je to z Haupbahnhofu do hotelu jen kousek, můžeme v 8 hodin slavnostně vyrazit do města. Nejdříve zpět na nádraží koupit si lístky na zítra do Lindau, protože v aplikaci Deutsche Bahn není možné si koupit lístky pro kola. V nádražních informacích čekáme asi 40 minut a pak to ještě docela trvá, protože to nejde ani paní na pokladně. Je devět večer a tak se vracíme zpět k hotelu do hospody na večeři a jdeme spát.

Mnichov – Lindau (5 km, celkem 56 km)

Dnes další vlak. Vstáváme zase brzo a jedeme co nejdříve, protože jedny vlaky do Lindau nejezdí kvůli povodním (část cesty se jede opět autobusem). Dá se tedy předpokládat velký zájem o ten náš a nakonec bylo opravdu docela plno. Cesta proběhla bez problémů, takže nás alespoň přivítal déšť. V Lindau jsme byli před deseti lety a přijeli jsme v dešti a druhý den pokračovali vlakem, protože stále pršelo. Dnes čekáme asi hodinu u horké čokolády a piva než přestane.

A jakmile přestane, vyrážíme na ostrov a cestou dokonce na chvilku vysvitne i sluníčko. Jsme tady brzo a tak jedeme okružní cestu kolem ostrova. V stejném hotelu jako před deseti lety (tenkrát 125€, dnes 182€) nás ubytovali už ve dvě a tak máme volné odpoledne. Vydáváme se do přístavu, k soše bavorského lva, vystoupáme na věž Mangturm, zajdeme k fontáně na Reichsplatzu, dáme si zmrzlinu a uličkami se vrátíme do hotelu na večeři. Zítra nás čeká první plánovaná etapa a podle předpovědi má dost pršet.

Lindau – Arenenberg (64 km, celkem 120 km)

A předpověď se vyplnila … když se probudíme, tak prší. Prostě Lindau! Podle radaru má pršet až do 11, kdy musíme opustit hotel. Přestává kolem půl jedenácté a tak nakládáme kola a vyrážíme. Ostrov opouštíme podél kolejí a pak pokračujeme kolem jezera jednotlivými vesničkami, po vedlejších silnicích a cyklostezkách. Pak se situace změní a my sledujeme koleje po šotolinové cestě. Šotolina je docela mokrá a trochu to připomíná italské Strade Bianche.

Dorazíme do Friedrichshafenu a v přístavu vystoupáme na desetipatrovou rozhlednu Moleturm. Výhled ale úplně nesplnil očekávání. Projdeme si tedy sobotní trh a pokračujeme dál. Další kilometry jedeme podél hlavní silnice a to standardně není nic moc. Nakonec hlavní opustíme a kolem vinic dojedeme do Meersburgu. Pěšky projdeme centrem, kde je plno lidí, protože je sobota, a zamíříme do přístavu. Trajekt opouští akorát poslední auto a my tedy rovnou zamíříme na příď, na výhledy. Plavba byla klidná, možná trochu větrná.

Do Kostnice je to na druhém břehu ještě pár kilometrů, ale nakonec přejedeme most a jsme v centru. Nejdříve zamíříme do Biskupského chrámu Panny Marie, kde Mistr Jan Hus neobhájil své učení. Pak pokračujeme na nábřeží k otáčející se soše Imperia. Husovou ulicí dotlačíme kola až k Husovu muzeu u brány Schnetztor a dál už zase na kole dojedeme k místu, kde byl Hus upálen. Událost připomíná velký ledovcový kámen s pamětním nápisem.

Pak už je to jen kousek do Švýcarska. Projedeme celnicí a po pěkných cyklostezkách dorazíme do Ermantigenu, kde jsou na nábřeží vidět zábrany proti velké vodě. Následně začínáme stoupat k hotelu, který je vysoko na kopci. Ubytování je moc pěkné, ale bohužel nevaří, takže musíme zase dolů do přístavu. Jídlo v pizzerii Lago Mio bylo velmi dobré, ale následné stoupání zpět do hotelu zážitek trochu kazí. Jdeme spát a doufáme, že zítra bude pěkné počasí. Čekají nás vodopády.

Arenenberg – Neuhausen (42 km, celkem 162 km)

Ráno je slunečno, i když trochu chladno. Odhlásíme se z hotelu, a protože je zrovna deset hodin a otevřeli muzeum Napoleona, tak se jdeme podívat. No, muzeum. A pak už konečně vyrážíme. Sjedeme k jezeru a pokračujeme po cyklostezce podél jezera a víceméně kopírujeme trasu místní železnice (vlaky míří do Schaffhausenu). Asi po 20 kilometrech přejedeme Rýn a ocitneme se v samém centru starodávného městečka Stein am Rhein. Centrum je plné nádherných hrázděných a malovaných domů, a tak si v jednom s restaurací (a českou servírkou) uděláme přestávku.

Tento den je vtipné, že člověk moc netuší, jestli je v Německu nebo Švýcarsku, protože hranice se tu hodně kroutí. Další cesta pokračuje po pravém břehu Rýna. Nejdříve podél hlavní silnice, ale brzy ji opustíme a skrz pole míříme do kopců v místních lesích a taky překročíme hranici do Německa. Vrátíme se zase k Rýnu a dojedeme do Gailingenu s pěkným krytým dřevěným mostem. Následuje ještě jeden úsek podél řeky (a překročení hranice zpět do Švýcarska) a jedno mírné stoupání v lese a pak už podél hlavní silnice dojedeme do Schaffhausenu. Projedeme centrem města a vystoupáme k pevnosti Munot s pěkným výhledem do okolí. Pak už je to jen kousek do hotelu v Neuhausenu.

Po ubytování hned vyrážíme na největší místní atrakci, Rýnské vodopády. Nejdříve zamíříme na vyhlídku na pravém břehu a pak sejdeme i úplně dolů, kde už je řeka klidná. Zde chvilku pozorujeme výletní lodě, jak najíždějí proti dopadající vodě. Přejdeme železniční most, obejdeme Schloss Laufen a sejdeme na vyhlídku pod zámkem. Zde jsou vodopády nejpůsobivější a také samozřejmě za poplatek. Ale zážitek je to opravdu mimořádný, protože vodopády jsou po nedávných záplavách opravdu impozantní. Cestou do hotelu se zastavíme na večeři a připravujeme se na ještě jednu návštěvu vodopádů, tentokrát osvětlených. Začalo to později a bouřící voda byla osvětlená bílým světlem. Nic dalšího se dlouho nedělo, tak jsme šli spát. Z druhého výtahu se zdálo, že jsou i jiné barvy, ale už nebyla síla se vracet. Dnes to byla etapa za odměnu.

Neuhausen – Curych (49 km, celkem 211 km)

Ráno trochu zmatkuji při odjezdu od hotelu, ale nakonec trefíme správnou cestu a ještě jednou uvidíme vodopády. Začínáme po pravém břehu Rýna, který zde patří Německu. V  Rheinau přejedeme most a vrátíme se do Švýcarska. Vystoupáme čupíček a vlevo uvidíme velký klášter, který leží na ostrově. Sjedeme k řece a jedeme lesem po docela slušné šotolinové cestě. Les končí a my pokračujeme po hlavní silnici až do Flaachu, kde začíná první delší stoupání. Následuje příjemné dlouhé klesání zakončené prudkým padákem k řece Tös. Přejedeme most a opět stoupáme, tentokrát nepříjemnými serpentinami až do 500 mnm. Klesneme do Bülachu, kde se složitě motáme po místních hlavních silnicích. Na konci města narazíme na pizzerii a tak si uděláme přestávku.

Následně objíždíme Curyšské letiště, kde chvilku pozorujeme přistávající a startující letadla. A bohužel také začíná poprchat. Chvilku se tváříme, že nic, ale nakonec zastavíme a bereme si bundičky. Vzápětí přestává a už ani nekápne. Promotáme se dalším městečkem, prudce klesneme k řece a pak už nás čeká jen kousek cesty do hotelu. Dozvídáme se, že nám z nějakých důvodů upgradovali pokoj na nejlepší možný a tak se z garáže přesouváme do šestého patra do obrovského pokoje s terasou.

Po ubytování hned vyrážíme do města, a protože je to daleko, jedeme trolejbusem až k hlavnímu nádraží. Zde se přesuneme na loď a čeká nás výlet po řece Limmat a pak i dost daleko po jezeře Zürichsee, protože na plánované zastávce Bellevue loď zastavuje až cestou zpět. Je docela dost hodin, a tak jdeme nejdříve na věž kostela s vyhlídkou. Bohužel dnes zavřeli o hodinu dřív a tak vyhlídka nebude. Měníme tedy plány a zamíříme do slavné cukrárny Sprüngli pro pár dobrot ke kávě. Dál se jdeme podívat na vyhlídkové místo Lindenhof, kde kdysi stála keltská osada a římská celnice, na náměstí Münsterhof, které je obklopené středověkými budovami, na další kostely a také do pizzerie na večeři do části Niederdorf. Vrátíme se na druhý břeh řeky, projdeme po nábřeží kolem ženských lázní až na most Quaibrücke, kde je nejlepší výhled na jezero a zpět na Bürkliplatz. A pak už se vrátíme tramvají a trolejbusem zpět do hotelu. Uvaříme si kávu a čaj a mlsáme koupené čokoládové dobroty. Zítra nás čeká další cesta vlakem, tak doufám, že Švýcaři nezklamou.

Curych – Ženeva (6 km, celkem 217 km)

Přesun vlakem do Ženevy. Večer si jízdenky na webu nekupujeme, necháváme to až na druhý den na nádraží. A tak jsou o 30  CHF dražší … poučení pro příště. Cesta na nádraží proběhla v pohodě, většinou po odděleném pruhu silnice nebo po samostatné cyklostezce. Koupíme si jízdenky, sjedeme výtahem na nástupiště a po chvilce čekání přijíždí vlak. Nastoupíme, uložíme kola na vyhrazené místo a na čas odjíždíme. A pak už si užíváme poklidnou cestu až do Ženevy.

Cesta do hotelu v Ženevě je mnohem divočejší, protože je zde daleko větší provoz a mnohem více cyklistů i chodců. Po ubytování hned vyrážíme do města. Tramvají a autobusem dojedeme k paláci národů. Dovnitř se nedá a tak si vlajky národů prohlédneme skrz plot, projdeme si místní botanickou zahradu a parkem podél jezera zamíříme do místních lázní Bains des Paquis. Zaplatíme drobné vstupné a dostaneme se do restaurace, kde podávají pravé sýrové fondue. Bylo to výborné a hodně syté. Po večeři se zajdeme ještě podívat na místní lavičku Václava Havla, bohužel obsazenou, a pak se přívozem dostaneme kousek od hotelu, kam dojdeme pešky. Zítra máme volný den.

Ženeva (volný den)

Dnes máme volno a tak si můžeme pospat o trochu déle. Hned po snídani vyrážíme do města, přece jenom toho máme naplánováno hodně. Nejdříve míříme do Katedrály Saint-Pierre, kde po 157 schodech vystoupáme na věž a kocháme se výhledem na Ženevu a jezero. Dále pokračujeme do Parc des Bastions se zdí věnovanou významným osobnostem reformace (Mur des Réformateurs). Další cesta nás zavede k soutoku dvou řek, Rhony a Arve. Napoprvé se až k soutoku nedostaneme a musíme se vrátit a vystoupat na nedaleký železniční most. Rhona je průzračně čistá a modrá a ředí špinavou béžovou Arve ve velmi působivých obrazech.

Autobusem se vrátíme do centra, kde se projdeme po ostrovech na Rhoně. Unavení se na břehu usadíme do stínu slunečníku místního baru a chvilku odpočíváme (pivo, limo 19 CHF). Dále máme naplánovaný výlet po jezeře. K tomu využíváme přívozy, které patří do místní MHD, a které na sebe hezky navazují. Cikcak dojedeme do Gen?ve-De-Châteaubriand a zpět do centra, kde se jdeme podívat na slavné květinové hodiny. Na chvilku se vrátíme do hotelu, protože vyhlédnutá pizzerie otevírá až v 18 hodin.

Po večeři ještě zajdeme k vodotrysku Jet d'Eau, který opět tryská. Odpoledne totiž měl v tryskání přestávky. Myslíme si, že to bylo způsobené velkým větrem (a doma mi to potvrdila AI). Celkem dlouho se kocháme a pak se vracíme zpět do hotelu.

Ženeva – Lausanne (66 km, celkem 283 km)

Předpověď na dnešek nebyla vůbec dobrá a je jasné, že dnes určitě někde zmokneme. Po krásných cyklo, většinou oddělených i od chodců, opouštíme Ženevu podél hlavní silnice číslo jedna (Route de Lausanne). V okamžiku, kdy máme hlavní opustit, se rozhodujeme, že kvůli počasí zůstaneme na rychlejší asfaltové trase. Po deseti kilometrech začíná pršet a tak nezbývá než si obléci naše dešťové „atombordely“ a pokračovat v dešti. Většinou jedeme v cyklopruhu po chodníku a občas se nám naskytne výhled vpravo na jezero, které je zahaleno do nízkých mraků. Projíždíme jednotlivá městečka a dlouhé úseky mezi nimi a cestu ani moc nevnímáme.

Na čtyřicátém kilometru konečně přestává pršet a my se zrovna přibližujeme k místu, kde nás křižuje původní „naklikaná“ trasa. Rozhodujeme se, že dál již budeme pokračovat podle plánu. Cesta se tak začíná klikatit po místních cyklostezkách a silničkách a občas se i vrátí na hlavní silnici. V jednu chvíli podjedeme dálnici A1 a v lese dojedeme ke studánce, kde zastavíme, a já opláchnu kola od nejhorších nánosů špíny.

Na padesátém kilometru začíná zase poprchat, ale není to zatím nic hrozného. A taky zrovna v Morges na nábřeží narazíme na pěknou restauraci a tak si uděláme přestávku. Když jdu na záchod, tak zjistím, že je to restaurace od čtyřhvězdičkového hotelu (Romantik Hotel Mont Blanc au Lac), takže v našem nepromoku vypadáme trochu exoticky. Během přestávky přestane pršet a tak se svlékneme a pokračujeme dál.

Na začátku Lausanne náhodou narazíme na budovu Olympijského výboru. A pak už je to jen kousek do Ouchy, odkud začínáme prudce stoupat od jezera k hotelu. Dnešní hotel je moc dobrý, hlavně pro dostupnost výborných čokoládek na recepci. V Lausanne je metro, dokonce bez řidiče, a pro nás ubytované zadarmo. A tak dnes jezdíme metrem. Nejdříve do Starého města ke katedrále Notre-Dame, kde vystoupáme na věž s pěkným výhledem na Savojské Alpy, bohužel dnes trochu v mracích. Pak sjedeme do Ouchy, a protože začíná pršet, jdeme na večeři do Bílého Koně. Je to klasická hučící hospoda, sledující fotbalové mistrovství. A zrovna nám to vyšlo na „Happy hour“, nápoje za polovinu. Tak jsem si dal víno, které je ve švýcarských restauracích neuvěřitelně drahé, většinou kolem 8 CHF za 1 dcl. Po večeři se ještě chvilku couráme po břehu Ženevského jezera, na místě řidiče se svezeme metrem tam a zase zpět a vrátíme se do hotelu. V recepci si vezmeme na noc další čokoládky.

Lausanne – Montreaux (32 km, celkem 315 km)

V noci začne pršet a prší i ráno. Naštěstí podle radaru by mělo brzo přestat. Protože je dnes krátká etapa, tak čekáme, do deseti, kdy už neprší. Večer jsem začátek trasy přeplánoval tak, že jedeme přes kopečky. Hned ten první má asi 5 km a místy je hodně prudký. Pak se to mírní a místy i trochu klesáme. Začínají se objevovat místa s výhledem na jezero a taky na modrou oblohu. Nakonec sjedeme do Grandvauxu, kde se napojíme na původní trasu.

Další dlouhé kilometry cesta prochází místními vinicemi. Je stále nahoru a dolů a místy to má i dost velké převýšení i přenížení. Za poslední vinicí prudce klesneme k jezeru do Vevey, kde si uděláme konečně přestávku (pivo plus voda 11 CHF). Dál pokračujeme po pobřeží, mimo jiné kolem sochy Charlie Chaplina, který zde žil. Dojedeme na hlavní silnici, po které dorazíme až do Montreaux, kde bydlíme v hotelu Freddie Mercury. A Freddieho a Queen zde připomíná opravdu všechno – od výzdoby až po výšivky na ručnících. Bohužel se dozvídáme, že nás ubytují až ve tři, což nám hatí naše plány na odpolední výlet. Uložíme tedy bágly do hotelové úschovny a jdeme na nádraží zjistit, kdy nám jede vlak. Cestou zpět hrozně zmokneme a tak s výletem docela váháme. Nakonec ale vyrážíme.

Z nádraží jedeme zubačkou do výšky 1980 mnm na Rochers de Naye. Nahoru nakonec dojíždíme úplně sami (kdo by tam v dešti taky jezdil, že). Projdeme dlouhým tunelem na vyhlídku na jezero. Když otevřeme dveře na terasu, tak nám je studený vichr a déšť zabouchne zase zpět. Než se vzpamatujeme a podaří se nám vyndat deštníky, tak nejhorší poryvy přestávají a nakonec se docela vyčasí. Panoramata jsou úžasná, i když je stále trochu pod mrakem. Vrátíme se tunelem zpět na další vyhlídku na hory a po hodině odjíždíme dolů k jezeru.

Následně vyrážíme do města. Nejdříve samozřejmě k soše Freddie Mercuryho a pak do pizzerie na večeři. Zcela neomylně jsem vybral jednu z nejdražších, ale zase to bylo moc dobré. Po večeři zajdeme ještě k původnímu nahrávacímu studiu a ke Queen Tribute Wall (dost zklamání) a jdeme spát.

Montreaux – Sion (77 km, celkem 392 km)

Po vynikající snídani vyrážíme. Nejdříve k včera zapomenutému kostelu Sacré-Coeur a pak po hlavní silnici ven z města. Odbočíme k Chateau de Chillon, nejnavštěvovanější historické památce ve Švýcarsku, a když udělám první fotku, začne pršet. Schováme se, ale vůbec nepřestává a tak se rozhodujeme, že pojedeme dál v dešti. Přece jenom je to dnes 80 kilometrů. Po chvilce se déšť mění v průtrž, ale naštěstí to netrvá moc dlouho. Odbočíme z hlavní a za stálého deště pokračujeme lesy podél jezera. Přejedeme Rhonu a vydáváme se proti jejímu proudu.

Jedeme po protipovodňové hrázi, řeka je trochu rozvodněná a hrozně špinavá. Takto to pokračuje mnoho dalších kilometrů. Po nějaké době se začínají objevovat zátarasy a pásky s nápisem „Riziko povodně“. Zatím je objíždíme a ignorujeme, protože hladina řeky je níž než podle nánosů z nějakého posledního rozvodnění. V Saint-Maurice si uděláme přestávku, během které přijde další průtrž. A tak sedíme, cucáme pivo a horkou čokoládu a doufáme, že někdy přestane. A jak stařečkové říkají – zatím vždycky přestalo. Před třetí už prší míň a tak vyrážíme na další cestu. Chybí nám ještě 40 kilometrů!

Nejdříve nás čeká pár kilometrů po hlavní silnici a pak zase zamíříme na hráz řeky. A zase další pásky. Ale aspoň konečně přestává pršet. Za Martigny se stočíme na severovýchod a podél řeky uháníme, co to jde, tedy jede. Místy už je vidět i modré nebe a také začínají pěkné výhledy na vysoké hory. Pár kilometrů před cílem nám zkomplikuje cestu podjezd pod tratí plný vody a bahna. Naštěstí zajížďka není moc dlouhá. Čeká nás posledních pár kilometrů po hrázi a jsme v Sionu.

V hotelu je to trochu složitější, protože do recepce ve druhém patře se jezdí jedním výtahem a do pokojů z recepce druhým. Na večeři jdeme zase do pizzerie, ale tentokrát na nudle. Bylo to moc dobré a překvapivě levné. Taky zde ze zpráv zjišťujeme, že všude okolo jsou povodně, v Graubündenu sesuvy půdy a nějací mrtví a Zermatt není vůbec dostupný. To je další komplikace v našich plánech, neboť právě do Zermatu kvůli Matterhornu míříme. Ale program už nemůžeme změnit, hotely jsou zaplacené. Kdyby alespoň zítra nepršelo. Cestou do hotelu zase někdo vymyslel, že se zajdeme podívat na opevněný kostel Valeria. A pak že i na zříceninu hradu Tourbillon. Obojí bylo hodně vysoko nad městem. Už za tmy se vracíme do hotelu a jdeme spát.

Sion – Brig (60 km, celkem 452 km)

Z hotelu sjedeme dolů k řece, přejedeme most a vydáme se zase proti proudu. Pásky se zákazy jsou většinou přetrhané, a tak se zdá, že nebudou problémy. Cesta po protipovodňové hrázi je trochu únavná, ale na druhou stranu se dá zase dobře sledovat okolí. Za Sierre, jehož průjezd byl docela složitý, najíždíme na hlavní silnici. Máme sice svůj vlastní pruh, ale vzhledem k velkému provozu, je to nepříjemné. Za Sustenem konečně hlavní opouštíme a vracíme se k řece.

V Niedergampelu míjíme otevřenou hospodu a tak si uděláme přestávku, jsme právě v polovině etapy. Dál pokračujeme zase podél řeky, ale tentokrát ne po asfaltu, ale po lesní cestě. Dojíždíme do Raronu, kde máme v plánu návštěvu kostela vysekaného ve skále. Dnes se ale konají místní lidové slavnosti a tak kola tlačíme davy lidí a ke kostelu se vůbec nedá dojet. Ale zase jsme slyšeli hru na švýcarské alpské rohy.

Abychom zjistili aktuální situaci v Zermattu, tak trochu měníme trasu a míříme na nádraží ve Vispu. Je neděle a tak jsou informace zavřené a nikdo nic neví. Nicméně vlaky do Zermattu určitě nejezdí, a snad se jede náhradním autobusem (už zase!). Za Vispem najedeme na cyklostezku podél řeky a do Brigu už je to jen kousek. Ubytujeme se, na nádraží nám potvrdí to, co už víme, projdeme se městem, zajdeme si na večeři a vrátíme se do hotelu. Zítra je nejdůležitější den dovolené. Když to dopadne, vše špatné bude zapomenuto.

Brig (volný den)

Stal se malý zázrak, i když možná velký, ráno se probouzíme do slunečného dne. Místo snídaně si zabalíme jen housky na cestu a jdeme na vlak o půl hodiny dříve, než bylo v plánu. Cesta je složitá, ale proběhla bez sebemenších problémů. Takže vlakem do Vispu, autobusem do Täsche (dnes nemáme kola, tak je to v pohodě) a na závěr zase vlakem do Zermattu. Projdeme městem k lanovce, koupíme si jízdenky na Klein Matterhorn a vyrážíme. Jedeme Matterhorn Expressem a po celou cestu je Matterhorn krásně osvícen sluncem, zcela bez mraků a tak fotím, co to jde. Z Trockener Stegu jedeme poslední úsek Matterhorn Glacier Paradise až do výšky 3 883 mnm a to je náš výškový rekord.

Vystojíme frontu na výtah na venkovní terasu, kde zjistíme, že Matterhorn je zcela zahalen mraky. Počkáme asi půl hodiny, ale za tu dobu se objeví dvakrát jen špička hory. Zdá se, že dnes odtud už celý Matterhorn neuvidíme. Opět vystojíme frontu na výtah a vyrazíme do restaurace na občerstvení, tradiční švýcarské rösti. Výborné! Následuje prohlídka ledovcové jeskyně s ledovými sochami a návštěva kina, kde shlédneme všechny nabízené dokumenty. A taky pěkně vymrzneme. Ještě jednou chceme zajít na vyhlídku, ale fronta je neuvěřitelně dlouhá a podle web kamery je Matterhorn stejně stále v mracích.

Jedeme tedy dolů, tentokrát lanovkou Matterhorn Glacier Ride. Na Trockener Stegu si zajdeme na občerstvení a s ním na terasu, kde se kocháme krásnými výhledy na okolní hory. Matterhorn zůstává stále v mracích. Původně jsme měli odtud jít pěšky na spodní stanici lanovky, ale letos je ještě sníh a my máme jen tenisky. A tak nezbývá než se vydat dolů lanovkou. V Zermattu ještě navštívíme místní hřbitov se zdí památce těch, kterým se výstup na Matterhorn stal osudným. A pak vlak, autobus, vlak, hotel. Vše opět naprosto bez problémů. Chvilku si odpočineme a vydáme se na večeři do stejné pizzerie jako včera.

Brig – Rhonequelle (53 km, celkem 505 km)

Probouzíme se opět do slunečného rána, ale na dnešní odpoledne předpovídají déšť. Pokračujeme dál proti proudu Rhony, která se tady jmenuje Rotten. Jsme totiž už v německy hovořící části Švýcarska. Za městem najíždíme na cyklostezku po zrušené železnici, ale nemá to dlouhého trvání. Kousek ještě jedeme polňačkou podél kolejí a pak nás čeká opět hlavní silnice. Po pár kilometrech ji naštěstí opustíme, ale zase začneme stoupat. Je to docela dlouhé a místy i dost prudké stoupání (až 11%). Na závěr klesneme do Grengiolsu, odkud se vydáme do hor, abychom překonali říčku Binna.

Jedeme většinou po šotolině a stále do kopce. V jednom místě se dostaneme až na sedmnáctiprocentní kamenitý úsek, což má Zuzka „opravdu ráda“. Tato cesta je dlouho zavřená kvůli jarním lavinám a tak je na dvou místech v korytech potoků ještě hodně sněhu. Prudce klesneme k říčce Binna, přejedeme hodně starý kamenný most, za kterým nás čeká prudká stojka, kterou musíme dokonce vytlačit. Následuje dlouhé stoupání, které se zmírní až na samém konci. Najedeme na silnici a čeká nás krásné, mírné a dlouhé klesání do Ernenu, kde je otevřená restaurace a tedy čas na přestávku.

Následuje takový houpavý úsek, dokonce i s krátkým tunelem. Za ním pak dlouhý úsek po šotolinových a kamenitých cestách. V jednom místě dokonce narazíme na dělníky, kteří upravují úsek zasažený nedávnou povodní. Pak se několikrát opakuje stoupání od řeky do kopců a následné klesání zpět k řece. Projedeme kempem, jedeme kolem přistávací dráhy letiště a také skrz Nordic arénu a konečně dorazíme do Oberwaldu, kde je všechno zavřené a tak musíme pokračovat hned do kopce.

Zbývají tři kilometry stoupání po silnici na Furkapass (2 436 mnm) do hotelu Rhonequelle. V hotelové restauraci obsluhuje Ital a majitelka umí jen německy, bude to zajímavé. Chvilku odpočíváme a pak sejdeme patro do restaurace na večeři. A po večeři si jdeme lehnout, protože tady není kam jít. Zítra nás čeká další náročný volný den.

Rhonequelle (volný den)

Ráno po snídani jdeme na autobus a jedeme na Grimselpass (2 164 mnm). Protože nejezdí lanovka, se kterou jsme počítali, tak vyrážíme pěšky. Po pár stech metrech dojdeme k zátarasu a ceduli, že je cesta zavřená. Chvíli váháme, ale pak pokračujeme dál, oficiálně se otevírá už za dva dny, tak to snad nebude vadit. Čekají nás krásné výhledy na jezero, okolní hory, Aarský ledovec a taky na lanovku, kde provádějí poslední kontroly před zahájením provozu. Po asi třech kilometrech nás dojede auto a řidič nám taktně připomíná, že je sem vstup zakázán a že se máme vrátit. Moc neodmlouváme, obracíme a vracíme se zpět a jsme rádi, že to bylo bez pokuty, což v CHF fakt nechceš.

Dojdeme k lanovce do Hospizu, která je „self service“. Koupíme si jízdenky a tlačítkem si přivoláme lanovku, která je ve spodní stanici. Když přijede, tak se nám otevřou dveře, nastoupíme a zase tlačítkem zavřeme dveře a rozjedeme lanovku. Dole jdeme do restaurace hotelu na lehký oběd. Projdeme si všechny vyhlídky, a samoobslužnou lanovkou vyjedeme zpět nahoru k hotelu Grimselpasshöhe. Pěšky kolem jezera dojdeme k hotelu Grimselblick, kde je úřední cedule průsmyku. Kolem kaple a místu rozvodí Severní x Středozemní moře si zajdeme na vyhlídku odkud je vidět celé údolí naší zítřejší cesty na Furkapass. Zdá se, že to nebude úplně snadné, možná budou potřeba obě baterky. Obejdeme místní malý ZOO park se svišti, počkáme na autobus a vracíme se do hotelu.

V hotelu si dám pivo a Zuzka si objedná cappuccino. Italský číšník hodně protestuje, že už je odpoledne a že si má dát něco jiného - kafe, pivo, whisky, ale nakonec ho se smíchem přinese. Večeři máme domluvenou na sedmou a tak si jdeme lehnout a odpočívat. Na večeři si dáme švýcarské sýrové fondue. Jsou trochu jiné než v Ženevě, ale taky dobré. Musíme to doma někdy vyzkoušet.

Rhonequelle – Andermat (35 km, celkem 540 km)

Dnes královská etapa neboli Cima Coppy. Začínáme rovnou do kopce, ale není to nic dramatického. Jedeme na nejlehčí převod a přípomoc máme na „sport“. Taky máme hodně přestávek, protože pořád fotografuju. Panoramata jsou prostě úžasná! Je docela velký provoz, ale ten naštěstí opadne za odbočkou na Grimselpass. Dojedeme k hotelu Belvedere, kde si uděláme přestávku, protože zde pramení řeka Rhona, která vytéká z ledovcového jezírka. Pak už je to jen kousek na Furkapass (2 429 mnm).

Uděláme si vrcholové foto, oblékneme bundičky a vydáme se do údolí na druhé straně kopce. Silnice je mnohem užší, víc hrbolatá a taky je zde daleko větší provoz. Sjedeme do Realpu a dál už je to jen z mírného kopce do Hospentalu a pak po rovině do Andermatu. Prostě opět jednou cesta za odměnu. Do hotelu dorážíme docela brzo, ale s ubytováním není žádný problém. Zato máme lehký problém s bidetovou sprškou, kterou se mi podaří osprchovat půl koupelny. Po sprše hned vyrážíme na další nejdůležitější výpravu naší dovolené, do soutěsky Göschenen, kde se nachází Teufelbrücke. Ďáblův most, který jsme omylem minuli, když jsme zde projížděli v roce 2014.

Je to tady úžasné, krásné výhledy na okolní strmé skály, tři mosty, rozbouřenou řeku. Strašidelný průchod úzkou tmavou štolou vytesanou ve skále během bojů Napoleonových vojsk a Ruska, které připomíná i Suvorovův památník ve skále. A spousta fotografování. Vrátíme se zpět do městečka, kde si zajdeme na večeři. Projdeme se centrem, v hotelu si uvaříme kafe a jdeme spát. Zítra nás čeká další passo, Oberalppass (1 044 mnm).

Andermat – Ilanz (64 km, celkem 604 km)

Z hotelu zase vyrážíme hned do kopce. Převody a přípomoc jsou stejné jako včera. Nahoru je to asi 11 kilometrů, průměr kolem 7%. Jede to celkem dobře, a protože moc nefotím, tak jsme za chvilku, teda za hodinu nahoře. Opět vrcholové foto, chvilku přestávka a jedeme dolů. Tato strana je daleko zajímavější a tak častěji zastavujeme a fotím. Vpravo se totiž nachází pramen Rýna. Dolů začínáme nejprve serpentinami a pak pokračujeme dlouhým mírným klesáním až do Disentis/Mustéru.

Zde se nachází obrovský benediktinský klášter a pro nás daleko důležitější restaurace v hotelu Alpsu. Po přestávce pokračujeme prudkým klesáním až k Rýnu a za mostem neméně strmým a dlouhým stoupáním. Naštěstí máme docela plné baterky a tak můžeme využít maximální podporu. Za kopcem začíná trápení. Mimo vesnice jedeme jen po šotolině, která je místy hodně špatná a kamenitá. Zuzce se to nelíbí, nadává a chce jet jinudy. Taky se stále střídají prudké stojky, kde i turbo má s naloženým kolem problém a hned zase prudká klesání.

V Tavanasa zastavujeme a řešíme, zda budeme pokračovat posledních 12 kilometrů po šotolině nebo se přesuneme na hlavní silnici. Zuzka se nakonec rozhodne, že to tedy protrpí až do konce. Naštěstí je na posledním úseku šotolina hladká, bez kamenitých a krpálovitých záludností. Dorazíme do pěkného hotelu, chvilku si odpočineme a jdeme do města. Ve starém městě není vůbec nic zajímavého a bohužel nenajdeme ani jednu vařící hospodu. A tak nezbývá než zajít na večeři do trochu dražší hotelové restaurace. V pokoji si ještě uvaříme kafe, chvilku sledujeme v televizi sportovní lezení a jdeme spát.

Ilanz – Bad Ragaz (60 km, celkem 664 km)

Sláva, dnes mám svátek. A jedeme ho oslavit do lázní. I když to nezačíná úplně snadno, prvních asi deset kilometrů je stále do kopce. Sice jen něco mezi 4% až 6%, ale neubíhá to. Ve Versamu odbočíme na vyhlídku na Rýnskou soutěsku, což znamená docela prudké klesání. Výhledy jsou ale parádní. Vystoupáme zpět na hlavní, kde nás čeká další prudké klesání na most přes přítok Rýna a pak docela drsná úzká silnice, samá zatáčka, vysekaná ve srázu. Následuje dlouhý sjezd do Bonaduz, kde hlavní silnici opustíme a přes jeden čupíček sjedeme opět k Rýnu a pokračujeme po levém břehu. Nakonec ještě jednou přejíždíme Rýn a jsme v Churu.

Chvilku se motáme neatraktivním obchodním předměstím, až dojedeme do Giger Baru. To je unikátní bar navržený světoznámým švýcarským umělcem H. R. Gigerem, známým především jako tvůrce designu ikonického vetřelce z filmové série Alien. Dáme si občerstvení, pokecáme s párem z Česka, který jede taky na dovolenou, vzájemně se v baru vyfotíme a pokračujeme do centra, kde si projdeme pěší zónu. Podél Rýna dojedeme do Landquardu, kde si v Coopu koupíme Aperol spritz na večer. Dalších deset kilometrů jedeme borovicovou alejí podél řeky. Přejedeme most a kolem golfu dorazíme do centra lázní a pak už je to jen kousek do hotelu.

Podíváme se na kvalifikaci F1 a dojezd etapy TdF a vyrazíme do města na večeři do pizzerie kousek od hotelu. Pikantní je, že se jedná a švýcarskou pizzerii a dnes hraje na ME Itálie proti Švýcarsku, tak čekáme, co se bude dít, ale servírka je ve velké pohodě, je jí to jedno podobně jako nám. Projdeme si centrum města, kde je k vidění zajímavá výstava uměleckých děl ve volném prostoru nesoucí motto “Gegenwart“ Současnost. Vrátíme se do hotelu a po přípitku jdeme spát.

Bad Ragaz – Bludenz (60 km, celkem 724 km)

Z hotelu dojedeme k Rýnu, najedeme na protipovodňovou hráz a po pěkné asfaltové cestě vyrazíme po proudu, nejdříve po levém a vzápětí po pravém břehu. Řeka je po povodních docela rozbouřená. Zhruba na patnáctém kilometru opustíme Rýn a míříme do Lichtenštejnska, a to přímo do hlavního města Vaduzu. Kde přesně byla hranice mezi státy vidět nebylo. Projdeme si pěší zónu a uděláme si přestávku na občerstvení. Následně se motáme po cyklostezkách a malých silničkách a překročíme značenou hranici do Rakouska a tedy zpět do EU. Na předměstí Feldkirchu začíná nejdříve poprchávat a vzápětí pršet, ale naštěstí zrovna narazíme na krytá garážová stání, kde jedno auto negarážuje, a my se můžeme schovat.

Asi po půlhodině přestává a tak znovu vyrážíme. Průjezd městem není úplně jednoduchý kvůli mnoha objížďkám. Nakonec šťastně dojedeme na cyklostezku podél řeky Ill a vydáme se na jihovýchod. Asi deset kilometrů před cílem zase začíná poprchat. Nejdříve to ignorujeme, ale nakonec musíme zase zastavit a schovat se. Naštěstí to opět netrvá moc dlouho a tak můžeme dojet zbývající kousek do hotelu. Přes ulici je pivovar Fohrenburger a my máme z pokoje krásný výhled na obrovské zelené nádrže.

Když se ubytujeme, tak začne znovu pršet a je to docela slušná průtrž. A lehce prší, i když jdeme na večeři. Zase pizzerie, ale tentokrát rakouská jídla, grillteller a käsespätzle. Projdeme se ještě centrem města a vrátíme se zpět do hotelu. Zítra nás čeká druhá královská etapa, 50 kilometrů a převýšení více než 1 300 metrů. A také problematická předpověď počasí.

Bludenz – Warth (42 km, celkem 766 km)

Ráno prší a podle radaru to vypadá na celý den. My jsme v klidu, protože si myslíme, že můžeme kus jet vlakem. Z omylu nás vyvede nejdříve appka a pak to potvrdí i paní v informacích na nádraží. Místa ve vlaku do Langenu nejsou, nejdříve v tom v 16:37. Jedná se totiž o vlak, který jede do Vídně na letiště, je v něm jen pět míst na kola a všechna jsou obsazená. Ach jo! Naštěstí, kolem desáté přestává pršet a tak vyrážíme na kolech. Nejdříve podél Illu a pak odbočíme vlevo a jedeme podél řeky Alfenz. Většinou jedeme po šotolině, která je po deštích hodně mokrá, a také pořád mírně stoupáme. V Dalaasu objevujeme Spar a protože nemají Aperol spritz, tak si na večer kupujeme Campari Soda.

Na konci vesnice se cyklo prudce zalomí a začíná těžší část dnešní cesty. Kamenitá šotolina do prudkých stojek podél řeky. Dojedeme do Klösterle a tady začínají ta nejtěžší stoupání dnešního dne. Krize nastává v Langenu, kam je kvůli zavřenému dálničnímu tunelu svedená veškerá doprava. Průjezd místím tunelem s kamiony byl na hraně rizika. Pak už je kolům vjezd úplně zakázán a tak hledáme alternativní trasu. Čárkovaná značka zkratky na mapách značí, že to asi nebude jednoduché a tak nás ani nepřekvapí, že část cesty musíme tlačit (ještě že kola mají funkci „walk assistant“).

Dál je to zase asfaltová pohoda, ale jen na začátek Stubenu, kde začíná stoupání na Flexenpass. Zde nás rázně zastavují policisté a oznamují nám, že dál se na kolech kvůli provozu nesmí. Co teď? Krize. Ubytování ve Warthu máme opět zaplacené. Řešení je, že prý můžeme jet i s kolama místním taxíkem. Voláme tedy na číslo uvedené na inzerátu na plotu a asi za 20 minut přijíždí dodávka. Řidič naloží kola a brašny a doveze nás na Flexenpass, kde nás zase vyloží. Překvapivě jen za 20 EUR. Na passu je mlha, že není vidět na krok, zima a taky začíná poprchat. Rychle uděláme vrcholové foto (vzájemně s jedním stejně promrzlým motorkářem), navlékneme nepromoky a vyrážíme dolů. Je neuvěřitelná zima, podle Garminu 9,9°C a tak asi v půlce kopce zastavujeme a snažíme se trochu zahřát. Taky začalo pršet, ale to nám tolik nevadí, protože projíždíme dva docela dlouhé tunely, v kterých ale auta dělají neuvěřitelný hluk. V Lechu zastavujeme a jdeme se najíst a ohřát do hotelové restaurace.

Čeká nás už jen posledních sedm kilometrů do Warthu, který nás přivítá slunečným počasím. V hotelu máme pokoj Abrakadabra, ale protože není připraven, tak nás přestěhují do většího Simsalabim. Snídani prý budeme mít v osm hodin připravenou před dveřmi pokoje. Zajdeme si na večeři, projdeme se městečkem, které žije hlavně v zimě, a vrátíme se do hotelu, protože začíná pršet.

Warth – Reutte (64 km, celkem 830 km)

Snídaně je v osm připravená, pro dva - 2 krajíce chleba, 2 plátky sýra, 2 plátky Lyonského, 2 plátky salámu, 2 tavené sýry, džus, mléko a 2 kapsle do kávovaru. Zuzka jde vyžebrat alespoň ještě 2 krajíce chleba. I když přejídat se není zdravé.

Odjíždíme po hlavní silnici, a kromě jednoho čupíčku to je asi deset kilometrů z kopce. Sklesáme asi 350 výškových metrů až k řece Lech. V Steegu opustíme hlavní a začne klasická motanice údolím, které se jmenuje Lechtal. Jedeme po cyklo a silničkách, po šotolině a asfaltu, levém a pravém břehu řeky a stále mírně klesáme. Asi v polovině etapy narazíme na otevřenou hotelovou restauraci a uděláme si přestávku.

Dál to pokračuje stále stejně až na začátek Reutte, které objedeme zprava a po šílené šotolinové stojce (ano, je to další část Via Claudia Augusta, která Zuzku naprosto zničila loni!) dorazíme do hotelu u lanového mostu Highline 179. Po ubytování hned vyrážíme na výlet. Jedeme dolní lanovkou na začátek mostu, který je prý svou délkou 408 metrů nejdelší na světě. Jenže to platilo do roku 2017, od té doby už je osmý a nejdelší je náš Sky Bridge 721 na Dolní Moravě. Přejdeme po mostě na druhou stranu, vystoupáme k pevnosti Fort Claudia, vrátíme se po mostě zpět a horní lanovkou vyjedeme na Festung Schlosskopf ve výšce 1 250 mnm. Pokocháme se panoramaty a sjedeme dolů do restaurace na večeři. Podíváme se na dojezd TdF přes Galibier a jdeme spát. Zítra má zase pršet. Dnes sice nepršelo, ale byla zima a foukal hrozně studený protivítr.

Reutte – Ga-Pa (50 km, celkem 880 km)

Hotel opouštíme prudkým stoupáním a pak ještě dalším po šotolině. Sjedeme do Heiterwangu a odbočíme se podívat na jezero Heiterwanger See, u kterého jsme byli již několikrát na běžkách i pěšky. Dál pokračujeme po známých cyklostezkách, v zimě vždy s upravenými běžeckými stopami. Po dalším čupíčku už klesáme do Lermoosu, kde se zajedeme podívat na náš oblíbený zimní hotel. Přestávku si ale uděláme v hotelu vedle. Přes louku pak přejedeme stejnou cestou jako loni a po stejné pokračujeme i do Ga-Pa. I když původně byly v plánu nějaké horské přejezdy.

Letos mi to přijde nějaké delší a hlavně je to hrozně studený. Takže když nám v našem 4* hotelu nabídnou návštěvu sauny, tak ani chvilku neváháme. První čtvrthodinu se vůbec nezačneme potit a tak vydržíme ještě druhou, abychom se pořádně prohřáli. Na večeři jdeme do oblíbené pizzerie a během večeře se venku hrozně rozprší. Ještě že jsme si letos přibalili deštníky. Když trochu přestane, tak se vrátíme do hotelu. Kéž by zítra zase bylo léto.

Ga-Pa – Bad Tölz (62 km, celkem 942 km)

Po opravdu královské snídani vyrážíme rovnou do prudkého stoupání. Po asi čtyřech kilometrech sjedeme na hlavní silnici, kde je stoupání už jen mírné. Pak hlavní opustíme a vydáme se zkratéčkou do Wallgau. Nejprve je to rovina k jezeru Geroldsee s pěknými lekníny. Následuje krátká stojka a pak tak šílené a rozbité klesání, že kola vedeme a máme problém je ubrzdit. Přijedeme k dalšímu jezeru - Barmsee, ve kterém se krásně zrcadlí poslední alpské kopce.

Projedeme Wallgau, objedeme místní golfové hřiště a najedeme na placenou (pouze auta) silnici podél Isaru. Je to asi nejkrásnější silnice na naší dovolené, většinou z kopce, s malým provozem a úchvatnými výhledy. A na konci si ještě zajdeme do hospody na občerstvení. Dál zase pokračujeme po hlavní silnici, ale naštěstí není moc velký provoz. Přejedeme most přes Sylvensteinspeicher na Isaru a pokračujeme ještě kousek po levém břehu. Následuje krátký tunýlek na cyklostezce a pak pěkná cesta lesem, než se dostaneme zase zpět na hlavní silnici. Máme zde samostatnou cyklostezku, nejdříve asfaltovou a posledních asi 15 kilometrů šotolinovou, která se klikatí kolem Isaru.

Hotel v Tölzu máme letos kousek dál od centra, ale je velmi pěkný, s českou recepční a servírkou v jedné osobě. Ubytujeme se a před večeří zase sledujeme dojezd TdF. Večeříme jako obvykle v pizzerii a pak jdeme na procházku po starém městě, které je v tuto dobu prakticky liduprázdné. Cestou do hotelu si ještě koupíme zmrzlinu, která je v letošním létě teprve druhá.

Bad Tölz – Mnichov (57 km, celkem 999 km)

Ráno se probouzíme do zamračené oblohy. V celé Evropě prší jen na jednom místě, mezi Bad Tölz a Mnichovem. Ale mělo by to přejít. Na snídani zjišťujeme, že jsme zde - kromě jednoho novorozence - nejmladší. Dnešní etapu už jsme jeli v roce 2012, ale obráceně. Byla to tehdy naše první etapa dovolené z Mnichova do Vídně.

Začínáme podél Isaru, ale pak se najednou motáme po okreskách daleko od řeky. Zhruba po deseti kilometrech odbočíme do terénu a motáme se v lesích až do Geretsriedu. A terén je různorodý, šotolina, mlat, kamení, panely, hlína, asfalt. Městem jedeme docela dost kilometrů a pak následuje další těžký úsek v lese. Když vyjedeme konečně z lesa, přejedeme Isar a po krásné asfaltce dorazíme ke kanálu, podél kterého jedeme několik nádherných kilometrů až do Mühltalu, kde dnes voraři končí svojí cestu.

My také opouštíme kanál a prudkou stojkou a šotolinovou cestou dojedeme do Grünwaldu, kde konečně narazíme na otevřenou hospodu. Do Mnichova zbývá už jen asi 15 kilometrů. Drsným klesáním se vrátíme k Isaru a těžkou rozbitou stezkou stále nahoru a dolů jedeme podél řeky. A pak přijde cedule, že je to dál uzavřené a musí se po objížďce. Těžkým stoupáním vyjedeme od řeky na silnici, kde pokračujeme po samostatné cyklostezce oddělené od aut i chodců vedoucí pěkným lesoparkem. K řece se vrátíme až po silnici kolem místní zoologické zahrady a napojíme se zpět na původní trasu do hotelu.

Je to stejný hotel, ve kterém jsme bydleli první den naší letošní dovolené. Jen je o 60€ levnější, protože ME ve fotbale v Mnichově už skončilo. Po krátkém odpočinku vyrážíme na večeři do Hofbräuhaus. Dám si pečené koleno a tmavé pivo Hofbräu Dunkel. Zuzka oblíbené Käsespätzle. Pak se ještě chvilku couráme starým městem a vrátíme se do hotelu. Podíváme se na časovku na TdF a taky na prohru Německa se Španělskem a jdeme spát.

Mnichov – Praha (4 km, celkem 1003 km)

Cesta vlakem domů proběhla bez problémů, takže je to po minulých zkušenostech tak trochu zázrak. Z hotelu dojedeme na Haupbahnhof, vlakem do Prahy na Hlavák a S7 do Klánovic. A odtud už je to jen kousek domů.

Závěr

V osmnácti dnech jsme ujeli 1 003 km, což je zhruba 56 km na den. Čtyřikrát jsme jeli vlakem, jednou trajektem a jednou taxíkem. Také jsme měli tři volné dny. Celkově jsme nastoupali skoro 9 000 výškových metrů.

Švýcarsko je sice hodně drahé, ale pro cyklisty je to ráj. Dokonce bych řekl, že je lepší než Německo nebo Rakousko. S námi se to bohužel nedá vůbec srovnávat.

A nejlepší nápad letošní dovolené? Přibalit si do brašny deštník.

Nahoru

Přechod Krkonoš 2024

Prolog

Přechod Krkonoš vymyslela Zuzka už dávno. Vloni na to nějak nedošlo, ale letos se to stalo. Z několika variant jsem nakonec vytvořil další, hodně ambiciózní, která nakonec zvítězila. A tak si půjčujeme dva třicetilitrové batohy a jdeme na to. Je zajímavé, jak málo se do takového báglu vejde a jak je nakonec těžký.

První týden po prázdninách má stále vydržet horké počasí bez přeháněk a my se rozhodujeme, že je to ten správný termín. Zamlouváme ubytování a jízdenky na autobus a tím je rozhodnuto. Rezervace jsou drahé a nevratné.

Praha – Harrachov

Do Harrachova jedeme autobusem a dorážíme bez velkých problémů kolem jedné hodiny. V penzionu nemají s naším brzkým příjezdem problém a hned nás ubytují. Zajdeme si tedy na oběd a vyrážíme na lanovku na Čertovu horu. Lanovka jezdí každou půlhodinu a tak musíme chvilku počkat. Nahoře obejdeme všechny vyhlídky, dáme si zmrzlinu, pobloudíme v nafukovacím bludišti a vrátíme se zpět do Harrachova. Do večeře máme chvilku osobního volna na pokoji.

Zuzka našla na Slevomatu hezkou nabídku na večeři pro dva v restauraci hotelu Friuli. Tu sice nevyužíváme, ale do hotelu si na Mix gril pro dvě osoby zajdeme. Dostáváme čtyři druhy nakrájeného syrového masa a rozpálený kámen, na kterém si maso sami připravíme. Připravili jsme si ho moc dobře. Vracíme se do hotelu a jdeme spát, zítra to vypukne.

Harrachov – Labská bouda (14 km)

Po snídani vyrážíme po modré TZ podél Mumlavy. Po krátké chvilce dorazíme k Mumlavskému vodopádu, který překonává až 10 m vysoké stupně tvořené skalními žulovými bloky a v jehož řečišti lze vidět tzv. Čertova oka nebo také Obří hrnce. Chvilku fotím skoro vyschlý vodopád, protože letos v září není v Mumlavě moc vody. Bylo málo sněhu a vše již odteklo.

Na dalším stupni jsem si vyhlédl pěkný suchý kámen uprostřed vodního toku, ze kterého určitě půjde udělat pěkná fotka stupňovitého koryta. Došlápl jsem a najednou jsem ležel ve vodě a pomalu se začal klouzat k hlubokému hrnci. Asi po metru se mi podařilo zastavit a s pomocí jsem se dostal zpět na suché kamení. Následky naštěstí nejsou kritické, mokré kraťasy, naražený bok, pár odřenin. Po chvilce vzpamatovávání udělám fotku z bezpečného místa a pokračujeme dál.

Jdeme po široké asfaltové cestě proti proudu říčky Mumlavy až ke Krakonošově snídani (název je odvozen od legendy, která vypráví, že než se vládce hor Krakonoš vydá na obchůzku celých Krkonoš, snídává právě tady). My nesnídáme, protože kiosek je zavřený. Chvilku odpočíváme a pak se vydáme již horším terénem do prudšího stoupání. Nejdříve nás čeká pár serpentin a pak již jen mírné stoupání na Pančavskou louku s rozcestím U čtyř pánů, ze kterého se rozbíhá řada cest.

My se vydáme k rozcestí u Růženčiny zahrádky, dále k vyhlídce u Harrachových kamenů a kolem mohyly Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší k Vrbatově boudě. Po příjemné přestávce s občerstvením pokračujeme dále podél Labského dolu k Pančavskému vodopádu. Ten je ale stejně suchý, jako Mumlavský.

A pak už to máme jen kousek na Labskou boudu, náš první cíl. Zde se dozvídáme, že dnes jsme tu jediní hosté. A tak máme soukromou večeři (ovšem z denního menu a placenou v hotovosti) a možnost objednat si něco speciálního na snídani, volíme hemenex. Únava je velká a tak jdeme brzo spát.

Labská bouda – Luční bouda (17 km)

Ráno vyrážíme k symbolickému prameni Labe (1 387 m), který vyvěrá na Labské louce. V roce 1968 byla provedena úprava pramene Labe a nainstalována kovová deska s 26 erby měst, kterými Labe protéká na svém téměř 1 200 km dlouhém toku k Severnímu moři. Bohužel je dnes symbolický pramen suchý na troud.

Dále pokračujeme po žluté TZ k České budce (1 407 m), kde vede červená hřebenovka Cesta česko-polského přátelství. Po docela slušné cestě se vydáme východně přes skalnatý Violík neboli Labský štít (1 472 m) na Vysokou pláň (1 497 m), jejíž dominantou je bývalá turistická chata Wawel, dnes bohužel nepřístupná a sloužící jako vysílač. Zde se také nachází asi největší zajímavost celých západních Krkonoš, mohutné Sněžné jámy se spoustou vyhlídek.

Hned vedle je i nejvyšší vrchol západních Krkonoš, Vysoké kolo (1 506 m). Na bývalou cestu přes vrchol je zákaz vstupu a oficiální trasa tak traverzuje jeho severní úbočí, kde přechází po kamenném chodníku velké kamenné moře. Za vrcholem Vysokého Kola se dostáváme k vrcholu Velký Šišák (1 410 m) a o kousek dál na Mužské kameny (1 416 m). Jedná se o skalnatý vrchol s množstvím velkých skalních bloků, které poskytují fantastická panoramata a dnes i slušný vichr z údolí. Přes mělké sedlo se dále dostáváme na další vrchol, Dívčí kameny (1 414 m).

Odtud sestupujeme po dlážděném chodníku k Petrově boudě. Stačí chvilka nepozornosti, Zuzka škobrtne a ustele si na kamenité cestě. Zde jsou následky trochu horší, boule na holeni, rána na koleni, odřeniny na loktech. Ošetříme drobné krvácení a pomalu sestoupíme kolem Petrovky do Slezského sedla (1 197 m), kde je otevřená Špindlerova bouda. Zde si uděláme delší přestávku s občerstvením a rozmýšlíme, jak se dostaneme na Luční. Je to ještě 7 kilometrů. Nakonec se rozhodujeme, že půjdeme podle plánu.

Pokračujeme tedy dále po červené TZ velice prudkým stoupáním po kamenném chodníku na severním úbočí vrcholu Malý Šišák (1440 m). Cesta se mění na kamenitý tankodrom. Různě poházené kameny různých velikostí v různých úrovních velmi ztěžují postup. Kde jen to je trochu možné, je vedle vyšlapaná cesta okolním porostem. Celé se to zlepšuje až u Poledních kamenů (1 420 m), odkud dále pokračuje dlážděný chodník. Už také chápeme, proč tato část patří mezi méně oblíbené části krkonošské hřebenovky.

Dále je již cesta pohodlnější, bez větších stoupání a klesání, stále ve výškách okolo 1 400 m. Vede nad strmými skalními srázy kotle, na jehož dně se třpytí modravá hladina Wielkeho Stawu (1 225 m, hloubka 24 m) a kousek dál i Maleho Stawu (1 163 m, hloubka 7 m). Pak už je to jen kousek na rozcestí Rownia pod Sniezka (1 416 m), kde je konečně odbočka k Luční boudě. Největší a nejstarší boudě (od r. 1623) v Krkonoších a nejvýše položené horské chatě v ČR (1 400 m).

Číslo pokoje a přístupové kódy jsem po registraci v rezervační samoobsluze dostal e-mailem, takže můžeme rovnou do pokoje, ze kterého je výhled na Sněžku. Zuzka se jde ošetřit na pokoj, já zatím na jeden, vlastně dva polotmavé Paroháče (pivo z místního pivovaru). Na večeři dnes máme zase samoobslužnou přípravu grilovaného masa na lávovém grilu. Zdá se, že tento způsob grilováni je v Krkonoších oblíbený. Na noc Zuzka dostává pytel s ledem na zmenšení otoku.

Luční bouda – Sněžka – Pec pod Sněžkou – Praha (3,5 km)

Ráno se probouzíme docela brzy a na snídani jdeme hned, jak je to možné. Check-out provedu opět v samoobsluze, takže recepční zde vlastně není ani potřeba. Od Luční boudy dojdeme po modré TZ přes Úpské rašeliniště ke Slezskému domu v Obřím sedle. Dále pak pokračujeme strmým jednosměrným dlážděným chodníkem na Sněžku (1 603 m). Pokud bychom chtěli být akurátní, tak tento všeobecně známý údaj poněkud kazí fakt, že přesný vrchol Sněžky leží v Polsku, jen několik metrů od státní hranice. Z tohoto pohledu je nejvyšší horou Česka Luční hora.

Na vrcholu Sněžky stojí kaple sv. Vavřice, meteorologická observatoř (PL) a Poštovna, která je nejvýše položenou budovou na území České republiky. Poštovní směrovací číslo poštovny je 542 91. Na střeše poštovny je umístěna vyhlídková plošina, která leží ve výšce 1 608 m.

Couráme po vrcholu a užíváme si výhledů na všechny strany. Trochu se občerstvíme a vydáme se lanovkou do Pece. Na pěší sestup jsme dnes hodně bolaví. V Peci si zajdeme na pohár a kávu se zmrzlinou a také si objednáme jízdenky na autobus. Cesta do Prahy proběhla opět bez problémů a tím tak šťastně skončil náš přechod Krkonoš.

Nahoru