Ostrava 2018

Toblach 2018

Prolog

Letošní dovolená byla poznamenána pracovními povinnostmi a zdravotními omezeními. A tak místo plánovaného výletu Rakouskem vznikla tato desetidenní domácí cesta. Startovním městem se stala Ostrava, kde jsme nikdy nebyli, ale která podle vyprávění stojí za vidění. Pro cestu do Ostravy jsem vybral Pendolino, které pro nás bylo také novinkou. V tomto vlaku mohou cestovat najednou jen tři kola, takže místa jsem si musel rezervovat velmi brzo. Podobně to dopadlo i s ubytováním, které se na některých místech ukázalo jako problematické. A tak jsme měli již v polovině května vše zamluvené.

Byla to vlastně naše první dlouhá cesta na těžko na elektrokolech a tak jsme vůbec neměli představu, jak to pojede, když budou kola daleko těžší než normálně, kolik ujedeme maximálně kilometrů a zda nám vydrží baterky celý den. A už vůbec jsme nevěděli, jaké bude počasí. Z tohoto důvodu jsem nechtěl jednotlivé trasy plánovat moc dlouhé, ale zase bylo nutné navštívit všechna zajímavá místa. A tak po několika úpravách vznikla tato cesta.

Praha – Ostrava (7 km)

Do středy musím chodit do práce a tak na přípravy na cestu není po večerech moc času. Ve čtvrtek vstáváme brzo, naložíme kola a opatrně se vydáváme do Klánovic na nádraží. První kilometry na naložených kolech jsou jako vždy hodně nejisté. Lehce zpožděným vlakem dojíždíme na Masaryčku a na kolech přejíždíme na Hlavní nádraží. Jsme zde docela brzo a tak nám České dráhy ještě chvilku tají, na které nástupiště přijede náš vlak. Pendolino přijíždí přesně, dvě kola vystupují, naše dvě nastupují, všude spousty lidí, vlak je dnes úplně plný. Po třech docela pohodlně strávených hodinách vystupujeme na Hlavním nádraží v Ostravě.

Z nádraží do hotelu jedeme zcela liduprázdnými ulicemi, které jsou na tak velké město překvapením. I přes brzký příjezd nás v hotelu bez problému ubytují a kola nám portýr někam odveze výtahem. Vyrážíme na prohlídku města a naším prvním cílem je radnice. Ovšem cestou nás hned na Masarykově náměstí zaujme Radegastovna a tak se zastavujeme na jedno. Z hospody dojdeme k řece Ostravici a podél ní až k radnici. Vyjedeme výtahy na nejvyšší radniční věž u nás a rozhlížíme se z vyhlídkové terasy ve výšce 73 metrů. Okolí teda nic moc.

Dojdeme na tramvaj (jízdné se platí bezkontaktně kartou v automatu v tramvaji) a jedeme na další vyhlídku - tentokrát do Dolních Vítkovic. Vystupujeme o stanici dřív, ale všudypřítomné ploty festivalu Beats for Love nám nedovolí projít areálem a tak ho musíme obejít po silnici. Na Bolt Tower nás od hlavní brány stále doprovází ochranka festivalu. V kavárně Bolt Café máme konečně chvilku soukromí na dort a kávu a také na výstup po šroubovitém ochozu až do výšky 78 metrů. A panoramata jsou zde překvapivě daleko zajímavější než ve městě. Z kavárny nás zase vyprovodí ochranka až za bránu areálu.

Tramvají se přesuneme na výstaviště Černá louka, kde nás čeká výstava miniatur, výlet k Slezko-ostravskému hradu a návrat do centra. Na večeři jdeme do doporučené restaurace 2‰ a je to opravdu velmi dobré a levné. Přesuneme se do Stodolní, tedy „Ulice, která nikdy nespí“, ovšem jsme zde tak brzy, že zatím spí všichni. Z mnoha restaurací si vybíráme irský Dublin pub, dáváme si Guinnesse a Mojito, a protože mají Happy hours, tak to samé zdarma ještě jednou. A pak už jen dojdeme pěšky kolem budovy ČNB do hotelu a jdeme spát.

Ostrava – Rožnov pod Radhoštěm (88 km, celkem 95)

Z hotelu míříme k Ostravici a pak podél řeky několik kilometrů po krásných asfaltových cyklostezkách. A nikde nikdo, nádhera. V Hrabůvce opouštíme „cykloráj“, chvíli se motáme mezi paneláky a vjíždíme do další pěkné cyklozóny v Bělském lese. Ta je bohužel jen krátká a taky víc využívaná. Po pár kilometrech přijíždíme k Odře a chvíli se kolem ní motáme. Pak vyměníme řeku za koleje a pro změnu několikrát křižujeme trať Přerov-Ostrava. A přitom střídáme úzké asfaltové silničky a prašné polňačky. Za Jistebníkem projíždíme mezi dvěma rybníky, Bezručem a Křivým a vracíme se zpět k meandrující Odře, kterou za zámkem Nová Horka definitivně opouštíme.

Trochu zabloudíme v Bartošovicích, což využijeme k návštěvě dalšího zámku, a pak už nás čeká Kunín. Nekonečnou cestu vesnicí proti proudu Jičíňanky zakončujeme příjemným obědem v restauraci Mc Limon. V Novém Jičíně se nejdříve zajedeme podívat na nejkrásnější nádraží ČR 2015 a potom na nejkrásnější náměstí ČR 2015. Za městem následuje první test elektrokol, první opravdový delší kopec do Starého Jičína. Zde, vzhledem k pokročilé době, vynecháváme návštěvu hradu a rovnou pokračujeme dál. A čekají nás další testy, prudké stojky a ještě prudší klesání až konečně dorazíme k Bečvě. Vyrazíme proti proudu, ale hned první kemp využijeme k další přestávce na romantické jedno u splavu.

Před Valmezem si pro pokračování vybíráme Rožnovskou Bečvu, kterou střídavě po pravém a levém břehu kopíruje pěkná cyklostezka, po které dorazíme až do Rožnova. Po rychlém ubytování vyrážíme do Valašského muzea v přírodě. Prohlídku technických památek v Mlýnské dolině už bohužel nestíháme, a tak navštěvujeme jen klasické Dřevěné městečko. Odtud nás těsně před zavíračkou vyhání průtrž mračen, kterou přečkáváme v průjezdu hotelu Koruna. Po bouřce se vracíme zpět do hotelu na večeři a po ní jdeme ještě na krátkou procházku k místnímu pivovaru. A pak už musíme jít spát, protože i s elektrokoly jsme dnes unavení.

Rožnov pod Radhoštěm – Lukov (83 km, celkem 178)

Z Rožnova pokračujeme dál proti proudu Bečvy po pěkné asfaltové cyklostezce, která opět střídá levý a pravý břeh řeky. V Hutisku-Solanci musíme opustit cyklostezku Bečva a vydáváme se do hor. Čeká nás první opravdu těžké stoupání na passo Čarták (800 mnm). Zde je nutné pochválit naše elektrokola, protože stoupání vyjíždíme opravdu v pohodě. Nejdříve jdeme na jedno do Valašského Šenku U Valů a pak se kocháme výhledy z Galerie v přírodě nad Zvonicí Soláň. Bereme si bundičky a vydáváme se na dlouhý sjezd k Vsetínské Bečvě.

I podél této řeky se vine pěkná asfaltová cyklostezka a my se po ní vydáváme - tentokrát po proudu. V Karolince na chvilku opouštíme cyklostezku a odbočujeme do Raťkova, kde se nachází soubor 26 roubených staveb a také Raťkovský šenk. Bohužel úplně plný. Pokračujeme tedy dál po proudu řeky a míjíme Nový Hrozenkov, Halenkov, Huslenky, abychom v Hovězí zastavili v Kolibě U splavu na oběd.

Docela snadno projedeme podél Bečvy celým Vsetínem, kde nás trochu rozhodí, že cyklostezka je zároveň oficiálně „zónou volného pobíhání psů“, a za městem odbočíme vlevo do hor. Nejdříve podél Ratibořky a pak po silnici nekonečnou vesnicí Hošťálková až pod závěrečné stoupání pod Trojákem. Následuje pro změnu nekonečné klesání do Držkové, krátká rovinka do Kašavy a vyhlášená Cukrárna u Šarmanů. Po sladké přestávce to je do cíle už jen přes jeden čupíček (16% stoupání).

Lukov – Lukov (48 km, celkem 226)

Den volna … takže jen krátká vyjížďka na Rusavu s bratrancem Jarkem jako průvodcem. Začínáme krásnou cyklostezkou na Lešnou – delší mírné klesání je zakončeno krátkým, drsným, 16% stoupáním. Přes Fryšták jedeme do Dolní Vsi a pak přes staveniště budoucí dálnice na Žabárnu. Přejedeme nekonečné pole, prudkým dlouhým stoupáním vyjedeme k rozcestí U Dubu, prudkým sjezdem sjedeme do Ráztoky a mírným klesáním pokračujeme přes Rusavu až do Brusného, do restaurace Brusenka na jedno.

Po přestávce nás naopak čeká mírné stoupání zpátky do Rusavy a pak stále lehce do kopce až pod Okluk. A jako obvykle následuje dlouhé klesání do Držkové, krátká rovinka do Kašavy a vyhlášená Cukrárna u Šarmanů se sladkou přestávkou. Domů se vracíme přes vyhlídkové místo za Vlčkovou a sjezdem kolem rybníku Bezedníku. Celkem jsme dnes nastoupali 700 výškových metrů – my na elektrokolech, průvodce za svý.

Lukov – Olomouc (76 km, celkem 302)

Z Lukova do Holešova jedeme zcela klasicky přes Lukoveček a Přílepy. Dál pak po neznámé cyklostezce do Količína a po silnici přes Rymice a Roštění do Kostelce. Zde se jdeme podívat na dům, kde kdysi bydlely mé tety, ve kterém pak byla hospoda a dnes se zdá opuštěný. Ve Staré Vsi nás straší silničáři, že tudy do Horní Moštěnice nedojedeme, což se záhy ukáže jako pravdivé, neboť místo mostu tu zeje pouze díra s žebříkem. Kousek se tedy vracíme a přes pole dojíždíme k areálu Hanácké kyselky. A nejsme rozhodně první, kteří tuto zkratku použili.

Příjezd do Přerova je kvůli velkému provozu hodně nepříjemný a to nám ještě začíná hrozit déšť. Když už to vypadá, že každou chvíli začne pršet, tak se schováváme na vynikající oběd v Taverně na Horním náměstí. Nakonec ani nekáplo. Za městem děláme krátkou přestávku u sochy mamutího mláděte Toma, která je umístěná v Předmostí, kde byla objevena rozsáhlá archeologická naleziště z dob lovců mamutů.

V Pěnčicích konečně opouštíme hlavní silnici a užíváme si trochu klidu. Ovšem před Velkou Bystřicí opět musíme změnit trasu, protože zase opravují most. A pak už jenom stoupáme a stoupáme až na Svatý Kopeček. Jdeme si prohlédnout ohromující Baziliku Navštívení Panny Marie a z vyhlídkového místa nervózně sledujeme valící se černé bouřkové mraky. Do místního bufetu jdeme na jedno rychlé a rozmýšlíme, co s blížícím se deštěm. Nakonec rozhoduji, že se mu pokusíme ujet, což se ukázalo jako špatný nápad. Na této straně kopce vedou dolů pouze velice strmá klesání s uklouzanými kočičími hlavami a tak když nás v půlce kopce zastihne průtrž, musíme se zmáčknout a schovat pod mohutným smrkem. Jakmile trochu přestává, znovu vyrážíme a po cyklostezce podél hlavní silnice přijíždíme do Olomouce, kde už přestává pršet úplně. Projedeme předměstím do známého hotelu a po rychlém ubytování vyrážíme do města.

Nejdříve spěcháme do gotické katedrály sv. Václava, kde byl v srpnu 1306 zavražděn poslední Přemyslovec – král Václav III. Pak se Bezručovými sady přesuneme do centra, kde po 206 schodech vystoupáme na Svatomořickou věž, ze které je pěkný výhled na město. Hned u věže je zase pěkná restaurace U Mořice, kde na zahrádce příjemně povečeříme a cestou do hotelu se ještě zastavíme v Cocktail baru Osa na drink.

Olomouc – Boskovice (69 km, celkem 371)

Z Olomouce vyrážíme po pěkných cyklostezkách, které jsou většinou oddělené od chodců. Bohužel na předměstí cyklo končí a my musíme na silnici s docela velkým provozem. Po opuštění hlavní silnice za Nedvězím provoz trochu ustane, ale zase nás překvapí cedule s upozorněním na další opravovaný most. Nad mapou lehce zmatkuji a tak to máme dnes nakonec o kousek delší.

Po několika nudných kilometrech úrodnou Hanou konečně dorazíme k Plumlovské přehradě. Přejíždíme po sypané hrázi a po jižním břehu se dostaneme až k Podhradskému rybníku odkud konečně uvidíme místní dominantu – poněkud zchátralý zámek v manýristickém stylu. Čeká nás další hráz, lehké stoupání a nádvoří zámku, kde si v zámecké kavárně děláme přestávku.

Z Plumlova míříme do vojenského újezdu Březina. Dlouhé stoupání hlubokým lesem se zdá nekonečné, ale díky elektrokolům pohodlné. Všude je klid, žádná střelba, nikde nikdo, jen pravidelně rozmístěné cedule, že se koná výcvik. Na konci újezda se u závory dozvídáme, že vstup je povolen pouze v pátek odpoledne a o víkendu – dnes je úterý. Za újezdem stoupání nekončí, ale stále se víc a víc zalamuje. Konečně jsme nejvýš a začínáme se těšit, že zase pojedeme dolů. Během klesání ale začíná dost pršet a tak v Benešově zastavujeme na kryté zahrádce restaurace Morava a u polívky čekáme až přestane.

Po dešti pokračujeme, ale v dalším sjezdu zase začíná, a tak do Boskovic dojíždíme v silném dešti. Ale než se ubytujeme, tak zase přestane a dokonce se objeví i sluníčko a my můžeme, po shlédnutí dojezdu TdF, vyrazit do města. Projdeme si zdejší velmi zachovalou židovskou čtvrť, náměstí a vrátíme se do hotelu na večeři, po které ještě vyrážíme na krátkou procházku. Plánovanou návštěvu hradu jsme bohužel nestihli.

Boskovice – Nové Město na Moravě (72 km, celkem 443)

A protože je nám líto, že jsme hrad neviděli, tak tam jedeme dnes. Je to sice jenom jeden kilometr, ale opravdu hodně vysoký. Ale nelitujeme, protože se jedná o moc pěknou zříceninu s nádhernými panoramaty. Cestou z města se ještě zastavujeme na místním židovském hřbitově – jednom z nejstarších a největších u nás. Po pěkné asfaltové cyklostezce a prázdných silnicích dojedeme do Lysic, kde jdeme na prohlídku zámecké zahrady s promenádní kolonádou a krytou pergolou. Před odjezdem si ještě na nádvoří v Kavárně U kočáru dáváme párek v rohlíku a affogato.

Za Lysicemi následuje dlouhé a místy velmi prudké stoupání k rozhledně na kopci Babylon, které je zakončené těžkou kamenitou polňačkou. Po zdolání 139 schodů je z vyhlídkové plošiny pěkný výhled na okolní Českomoravskou vrchovinu. Následuje, jak se dalo čekat, dlouhé klesání, kde si zase vylepšujeme maximálku. Za Lomnicí je kratší prudké stoupání následované opět dlouhým klesáním až k řece Svratce, na jejímž břehu vedle nízké trávy kvete rozrazil. Jedeme bohužel proti proudu, takže stále do mírného kopce. V Černvíru obdivujeme nejstarší dochovaný krytý dřevěný most na Moravě a pak už je to jen kousek pod hrad Pernštejn.

Hrad je standardně na kopci a tak je to zase výzva pro naše už celkem unavené baterky. Na prohlídku nemáme moc času, proto projdeme všechna nádvoří spletitých přestaveb původně gotického hradu a pokračujeme rychle dál. Zase jedeme proti proudu, zase do mírného kopce, ale tentokrát podél Nedvědičky. Začíná pršet a i přes naše úpěnlivé prosby déšť stále sílí. Nakonec proto zastavujeme na nádraží v Rožné a začínáme přemýšlet o náhradní vlakové dopravě. Než to vymyslíme, tak pršet přestává a my vyrážíme do dalšího stoupání.

Pěkná nová asfaltka se za westernovým městečkem změní v nejrozbitější asfaltku, co jsme kdy jeli. A znovu začíná hodně pršet, takže se opět schováváme, tentokrát v autobusové zastávce Zvole, Olešinky, kult.dům. Autobus ale už dnes jel, takže žádná náhradní doprava. Po třičtvrtě hodině se vydáváme na posledních 12 kilometrů, z kterých je 10 kilometrů do kopce a jen se střídají mírnější a prudší úseky. Do hotelu dojíždíme hodně pozdě se stavem baterky „dojezd 1 km“ a následně zjišťujeme, že v tuto dobu už v Novém Městě na Moravě v žádné restauraci nevaří a tak končíme náročný den v Kebab housu.

Nové Město na Moravě – Světlá nad Sázavou (73 km, celkem 516)

Z Nového Města nejdříve míříme do Vysočina arény podívat se na biatlonový areál, odkud nás ale vyhání jakýsi pořadatel. Stoupáním kolem Harusova kopce se dostaneme do Jiříkovic, po docela těžké polňačce do Lhotky a odtud už po asfaltu až k poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Zde máme zamluvenou hodinovou prohlídku s příjemně „ukecaným“ průvodcem. Ze Zelené hory sjedeme k zámku, objedeme hospodářský dvůr Lyra a po pěkné cyklostezce dojedeme do Žďáru.

Prohlédneme si náměstí s radnicí a morovým sloupem a sjedeme do Hamrů, kde stojí historický kamenný most. Most přejedeme a hloupě vjedeme do lesa, kde nás čeká nejhorší úsek celé naší dovolené, lesní cesta posypaná makadamem a rozlámanými cihlami. Zkoušíme jet pomalu, rychleji, rychle, ale nic nepomáhá. Po kilometru konečně došel kámen a zbytek lesa už je sjízdný. Projedeme Sázavou a najedeme na zcela novou devítikilometrovou cyklostezku po zrušené železnici do Přibyslavi. Na začátku města pozdravíme Jana Žižku a v restauraci U Kubínů se zastavíme na pozdní oběd.

Cestou do dalšího města, Havlíčkova Brodu, se střídají dlouhá stoupání a dlouhá klesání. V Havlbrodu se zajíždíme podívat na Štáflovu baštu, která je součástí gotického hradebního systému, středověkou roubenou Štáflovu chalupu a na náměstí na Havlíčkův dům s věžičkou a na radnici s kostrou hlásného. Z časových důvodů vynecháváme Lipnici nad Sázavou a pokračujeme rovnou do Světlé. A zase nás čekají prudká stoupání a prudká klesání a na závěr zima a protivítr.

Ve Světlé nad Sázavou bydlíme v apartmánu přímo na zámku Světlá, hned vedle druhého prohlídkového okruhu. Na večeři si vybíráme Městskou restauraci, kde akorát skončil mejdan Svazu žen a po večeři míříme do zámeckého parku podívat se na litinový Čertův most. Nakonec zamkneme zámek a jdeme spát.

Světlá nad Sázavou – Český Šternberk (75 km, celkem 591)

Snídani nám dnes přinesli rovnou do zámecké postele – smažená vejce, párky, čerstvá zelenina, máslo, pečivo, croissant, káva, čaj, džus. Při odjezdu už první návštěvníci vcházejí do zámku.

Ze Světlé odjíždíme po pěkné asfaltové cyklostezce na pravém břehu Sázavy. Přejedeme houpavou lávkou na levý břeh a ještě kousek pokračujeme po proudu řeky. Ve Smrčné nás čeká první dnešní výzva – prudký výjezd od řeky do Hornosázavské pahorkatiny. Po dlouhém prudkém stoupání se chvilku houpeme po vrstevnicích až nakonec sjedeme přímo do Ledče nad Sázavou. Zde se vyjedeme podívat na místní hrad na skalním ostrohu nad řekou a vystoupáme po 111 točitých schodech na hradní věž.

Odjíždíme opět podél řeky a po chvilce nás čeká další prudký výjezd do kopců, který je tentokrát kratší a tak se brzo vracíme zase k řece. Na druhém břehu nás čeká nekonečné mírné stoupání lesem a následně po silnici až do nejvyššího bodu dnešní cesty. A zase sjezd až dolů k řece, do Vlastějovic, kde si zajdeme do restaurace Ve Staré škole na oběd a já si nechám dobít baterku.

Pokračujeme zase chvilku podél řeky, ale před Horky nad Sázavou nás čeká těžká kamenitá polňačka přes kopec a podél kolejí a před Zručí další těžký úsek přes louku a lesem. Některé úseky Cyklotrasy KČT číslo 19 jsou opravdu výživné. Ve Zruči nejdříve vystoupáme 2 kilometry k rozhledně Babka (451 mnm), potom navštívíme místní zámek, projedeme se zámeckým parkem a město opustíme po cyklo podél řeky.

A zase do kopců, tentokrát postupně do tří a pak sjezd do Kácova. Omylem mineme jedinou hospodu v místním hotelu a tak se musíme kousek vrátit. Jdeme na jedno a dobíjíme i druhou baterku. Při odjezdu ještě navštěvujeme ruinu místního zámku, kterou ale už začínají pomalu opravovat. Zajímavostí zámku je jedenáct slepých oken, vyzdobených portréty šlechticů tak, aby všichni poddaní měli pocit, že je panstvo neustále sleduje, a krytý most, který rozděluje zámecké nádvoří a spojuje zámek s přilehlým farním kostelem.

Na posledním úseku cesty nás čeká už jen jedno kratší stoupání a klesání a poslední dnešní dlouhé stoupání až k dálnici D1 (motorest U rybiček) a na závěr prudký sjezd k řece. Návštěvu hradu necháváme na další den a jdeme se rovnou ubytovat do Parkhotelu. Večeře je skromná, protože kvůli zítřejší svatbě moc nevaří. Ubytování je ještě skromnější, i šampon je jen za poplatek. Uvidíme, jak dopadne snídaně.

Český Šternberk – Praha (67 km, celkem 658)

Ráno začínáme návštěvou hradu, kterou jsme včera nestihli. Stoupání je ze začátku docela mírné, zalamuje se až k prvnímu nádvoří. My ale nejdříve míříme k Hladomorně, což je předsunutá bašta důmyslného hradního opevnění. Po trochu chybějícím točitém schodišti vystoupáme na věž, ale výhledy nejsou nic moc. Vracíme se na nádvoří hradu, které se ale začíná zaplňovat rusky mluvícími návštěvníky a tak jej rychle opouštíme.

Přejedeme řeku a jako obvykle nás čeká stoupání. Je docela dlouhé, ale naštěstí ne moc prudké. Sjedeme do Ratají nad Sázavou, kde je na začátku města výhled na nepřístupný hrad Pirkštejn a přes další kopec se dostaneme do Talmberku, odkud již zbývající část cesty známe z jiných výletů. Následuje dlouhé příjemné klesání lesem podél Úžického potoka až k Sázavě (řece), podél které za chvilku dojíždíme do Sázavy (města). Zde se jdeme podívat na Sázavský klášter, na odkryté základy kostela sv. Kříže, svým tvarem připomínající čtyřlístek, a do kostela sv. Prokopa.

Z města pokračujeme podél řeky na Marjánku, kde je známá hospoda jako obvykle úplně plná a tak na oběd jdeme až Na Radnici ve Stříbrné Skalici. Domů jedeme dlouhým táhlým stoupáním do Jevan a dále na Vyžlovku, kde navštívíme rozhlednu Skalka, ze které není dnes nic vidět. Přes Štíhlice a Masojedy dojedeme na Hradešín, kde jdeme ještě na poslední jedno do nové hospody Na Hradě. Domů dojíždíme standardně přes Škvorec, Dobročovice, Květnici a Rohožník. Dovolenou zakončujeme tatarákovou večeří v restauraci Krokodýl.

Závěr

• naložené elektrokolo ujede na jednu baterku zhruba 1000 výškových metrů

• pokud jedete po cyklostezkách „podél Sázavy“, podél Sázavy moc nejedete

• některé české cyklostezky už začínají být na vysoké úrovni

• některé české cyklostezky nejsou na kole sjízdné

I když to vlastně byla náhradní varianta, tak to bylo úžasné

Nahoru

Toblach/Dobbiaco 2018

Prolog

Letošní letní dovolená byla krátká a tak jsme rozhodli, že v září ještě na týden někam vyrazíme. Z možných variant jsem vybral Toblach a v něm známý hotel, kde jsme bydleli už při zimní dovolené.

Toblach je obec v Jižním Tyrolsku v Itálii. Nachází se v údolí Pustertal na rozhraní Dolomit a pohoří Rieserferner v nadmořské výšce 1256 m n. m.

Okolo Lago di Dobbiaco (12 km)

Po příjezdu a ubytování v hotelu připravím rychle kola a vyrážíme na krátký výlet. Máme v plánu objet nejbližší jezero Lago di Dobbiaco. Vyrážíme na jih po známé šotolinové cestě, po které jsme na kole jeli už v létě 2015, ale v opačném směru, a po které jsme několikrát běželi na lyžích. Cesta je značně poznamenaná silnými dešti, a i v okolí jsou vidět pozůstatky prudkých lijáků spojených se sesuvem písku a kamení z okolních hor. První možnost na otočku k návratu po druhém břehu jezera tak nelze použít, protože není vůbec průjezdná. Musíme dojet až k té další, u hřbitova Cimitero di Guerra, což je vojenský hřbitov z 1. světové války, kde odpočívají vojáci rakousko-uherské monarchie, jejichž mateřským jazykem nebyla němčina.

Vracíme se po levém břehu říčky Rienza. Začátek je docela těžký a kamenitý singletrack a tak Zuzka občas kousek kolo tlačí. Jak se ale blížíme k jezeru, tak se cesta stále lepší a kolem jezera už je pěkná lesní cesta. Nejdříve navštívíme dřevěnou vyhlídku nad jezerem, kde si užíváme výhledy na okolní hory a následně hospodu u jezera, kam jdeme na jedno. Po návratu do hotelu jdeme relaxovat, nejdříve do vytápěného venkovního bazénu a pak do aromasauny.

Výjezd na Dürrensteinhütte (46 km)

Začínáme po stejné cyklostezce jako včera odpoledne. Nejdříve dorazíme k vyhlídce na Tre Cime, kde se pravidelně zastavujeme kochat i na lyžích, a pak k jezeru Lago di Landro, kde se pravidelně zastavujeme občerstvovat i na lyžích. Za jezerem jedeme ještě kousek po „lehce nakloněné rovině“ do Carboninu a zde odbočujeme do hor. Následuje opravdu těžká stojka po neuvěřitelně rozbité kamenité cestě se sklonem i přes 10%, kde by Zuzka normálně slezla už po pár metrech, ale na elektrokole to se sebezapřením zvládá. Po asi sedmi nekonečných kilometrech drncání konečně dorážíme na vrchol, k Dürrensteinhütte, ve výšce 2040 mnm. Na terase dlouho odpočíváme u oběda a kocháme se výhledy.

Domů, do hotelu, to je prakticky už jenom z kopce. Nejdříve pár kilometrů pohodlného klesání po šotolině až k hornímu parkovišti a konečné autobusu. Pak následuje nesmírně prudké klesání k dolnímu parkovišti, kdy je na začátku tak úzká silnice, že je jen jednosměrná a řízená semaforem. A znovu vidíme následky prudkých dešťů – široká koryta vymletá v horách, doprovázená sesuvy půdy a kamení přetínající i naši silnici (kde už jsou nánosy samozřejmě odklizené). Nakonec nás čeká další dlouhé a příjemné klesání až do údolí Pustertal. Do hotelu dojíždíme po nám dobře známé cyklostezce údolím kolem kolejí přes Villabassu a Toblach. Výlet zakončuje tradiční relax – bazén a sauna.

Do Cortiny d’Ampezzo (69 km)

Dnes nás čeká královská etapa. Ráno vyrážíme klasicky k Lago di Landro s občerstvením, ale v Carboninu odbočujeme vlevo, do stoupání na Misurinu. Střídají se mírné a prudší úseky a asi po pěti kilometrech jsme nahoře. Zde se rozhodujeme, že se zajedeme podívat k mýtné bráně na Tre Cime. A tady nás překvapuje neuvěřitelně těžké stoupání k jezeru Lago d’Antorno, kdy musíme použít i sportovní mód elektrokola, abychom to vůbec vyjeli. U této dolní! mýtné brány čeká asi 50 aut na to, až někdo shora odjede, aby mohli vyjet na horní parkoviště u chaty Auronzo.

Tak to otočíme, sjedeme do Misuriny, objedeme jezero a užíváme si klesání. Brzy ale odbočujeme vpravo na Passo Tre Croci. Nejdříve je to jen tak lehce nahoru a taky trochu dolů, ale nakonec následuje závěrečná stojka. Po krátké přestávce u Tří Křížů, se vydáváme dolů do Cortiny. Sjezd je hodně dlouhý a dost prudký. Kousek před Cortinou zastavujeme v Ristorante Lago Scin na výborné rizoto.

Dojíždíme do Cortiny a snažíme se najít gelaterii, což se v horském středisku ukazuje jako překvapivě docela velký problém. Nakonec ale máme štěstí a se dvěma kopečky (čokoláda, vanilka a jahoda, citron) z cukrárny La Piazzetta, si užíváme chvilku na hlavní promenádě. Domů se vracíme po známé cyklostezce po zrušené železnici, kterou už máme projetou i proběhlou na lyžích. Je to 15 kilometrů mírně do kopce (3 – 4 %) a pak 15 kilometrů mírně z kopce (3 – 4 %). Na vrcholu, na Cimabanche, si děláme poslední přestávku - opět ve známé "putyce". Pozdnější dojezd do hotelu je dnes docela studený.

Okolo Tre Cime (13 km)

Dnes nás čeká pěší výlet okolo skalního útvaru Tre Cime di Lavaredo. Vstáváme brzo, snídáme brzo a vyrážíme brzo, protože ze včerejška víme, jak to u mýtné brány vypadá později. I tak je ale do Misuriny docela velký provoz. Zaplatíme 30€ za vjezd a drsným stoupáním vyjedeme na Auronzo, kde nám pořadatel nekompromisně nařídí, kde máme zaparkovat (dobrovolně bychom na ten krajíček srázu nikdy nevjeli). Chvíli se ještě rozhodujeme, co si máme vzít na sebe a pak už se vydáváme podle plánu proti směru hodinových ručiček k první horské chatě – Rifugio Auronzo. A za ní dál po širokém chodníku s dalšími několika desítkami lidí, kteří mají stejný cíl.

Za druhou horskou chatou, Lavaredo Hütte, nás čeká první mírné stoupání a první výhledy na Cime. Prudším stoupáním překonáme horizont a kozí stezkou se vydáváme k další chatě. Místy to je docela těžké přelézání skal a jejich puklin a prudká klesání následují prudká stoupání. Ovšem výhledy na celé Tre Cime stojí za to. A taky tudy skoro nikdo nejde, protože většina preferuje širokou cestu níže. Ještě než dorazíme na horskou chatu Dreizinnen Hut, vystoupáme na čupíček s krásným výhledem na Lago dei Piani na druhé straně horského hřebenu.

Po občerstvovací přestávce se vydáváme na cestu zpět. Nejdříve si trochu zajdeme na pěknou skalní plošinu připomínající měsíční krajinu, ale pak se vracíme zpět do davu. Nejdříve nás všechny čeká prudké klesání a po krátké rovince ještě prudší stoupání. Nikdo nemluví, každý se potí a funí, někteří lehce kolabují. Nahoře se dlouze vydýcháváme, kocháme se panoramaty. Pak je to zase střídavě mírně nahoru a dolů až k poslední dnešní horské chatě Langalm.

Chvilku si odpočineme, doplníme tekutiny a vyrážíme na poslední úsek zpět na parkoviště. Nejdříve kousek nahoru a pak už jen dolů k autu, kde toho máme oba dost. Cestou do hotelu se ještě u jezera Landro zastavujeme na pozdní oběd a v hotelu jen ležíme a sledujeme Vueltu. Před večeří se ještě trochu zmátoříme a jdeme na chvilku do bazénu a sauny.

Lago di Braies (37 km)

Dnes odpočinková etapa. Vyrážíme po Pustertal Radweg do Villabasy, kde odbočujeme vlevo do údolí. Stoupáme nejdříve lesem po asfaltové cyklo, pak vesnicí Braies, kousek po hlavní silnici, pak zase lesem, ale tentokrát po šotolině, a závěrečnou stojkou (až 12%) zase po hlavní silnici. Po krátkém odpočinku se vydáváme na vyhlídkovou cestu kolem jezera, a protože nechceme nechávat kola zamčená u hotelu, vyrážíme na prohlídku na nich. Ovšem za několik stovek metrů je jízda na kole zakázaná (a pro množství lidí i nemožná), a tak je až do půlky cesty tlačíme. Dál už to pak kvůli schodům nejde vůbec, takže se musíme vrátit. Zase pěkně pěšky vedle kola.

Domů jedeme stejnou cestou, a proto nás nejdříve čeká dlouhý, desetikilometrový sjezd až do Villabasy, kde jdeme do hotelu Adler na oběd. Na doporučení číšníka si dáváme špagety s houbami (fakt vynikající, ale 42€). Po obědě se jedeme podívat do starého Toblachu a cestou do hotelu si koupíme pravý Tyrolský špek. Následuje Vuelta, bazén, sauna, aperitiv, večeře a postel.

Předčasný epilog

Celý týden má Zuzka nějaké problémy s očima. V noci na pátek to začíná být kritické a tak v pět ráno vyrážíme do Innichenu na pohotovost do nemocnice. V tuto dobu nám ale nikdo neumí pomoci a tak se tam vracíme znovu v osm. Dostáváme recept na kapičky a léčíme.

Situace se ale nelepší, spíš naopak, a tak se odpoledne rozhodujeme, že zaplacenou dovolenou vzdáváme a jedeme domů, do Prahy, na Bulovku. Tam o půlnoci dorážíme, kapičky dostává Zuzka stejné a k tomu navíc mastičku. V sobotu, v neděli a v týdnu nás tu čekají další návštěvy. Díky tomuto zážitku budou kontaktní čočky nadobro nahrazeny brýlemi.

Nahoru